Je to už nejmíň deset let, kdy jsem v knihovně naslepo zašátrala v regálu a vytáhla knížku o mladé ženě jménem Cheryl, která se rozhodla zdolat Pacifik Crest Trail a najít tam sebe samu. Četla jsem ji potom ještě několikrát. Bezpočtukrát jsem viděla film Divočina, který její příběh vypráví. A měla jsem obrovskou chuť vyrazit také. Historické romány jsem vyměnila za cestopisy a hltala stránky o dobrodruzích i úplně normálních lidech, kteří se prostě jednoho dne sbalili a vyrazili na cestu.
A pak se narodila naše nejmladší a mně bylo jasné, že se na tak dlouhou a dalekou túru nevydám. A taky se bojím medvědů.
Jenže chuť vyrazit mě nepřešla. Začala jsem hledat evropské varianty takové cesty. Některé trailové trasy byly opravdu jen pro zkušené milovníky hor a adrenalinových aktivit, to není nic pro mě, holku z města, která už dávno netráví prázdniny v kempu pod stanem a nechodí pro vodu k pumpě, jako když byla malá.
Později jsem narazila na Svatojakubské cesty a postupně jsem dozrála k přesvědčení, že tohle je přesně to, co potřebuji. Cesta ani krátká, ani dlouhá, stačí na ni běžná dovolená. Všude po trase je zázemí a služby pro zhýčkané městské princezny, které mají chuť na chvíli během dne splynout s přírodou, ale noci raději tráví pod střechou a nedokážou si odepřít teplou sprchu a splachovací záchod.
Dlouho jsem si s tou myšlenkou vyrazit na dálkovou túru pohrávala… a po jedné z návštěv knihovny, kdy jsem z tašky vyskládala na stůl sedm poutnických knížek, jsem se manželovi se svým přáním svěřila. A o Vánocích jsem pod stromečkem našla voucher na svou vysněnou cestu.
Sotva jsem však začala splétat své plány, manžel přišel s tím, že by chtěl jít také. A když on, tak musí jít i děti, to je jasné, nemáme je komu svěřit. Jenže děti byly ještě malé, nejmladší se narodila s vrozenou vadou na nožičkách a má potíže s chůzí… jak bychom mohli takovou pouť uskutečnit? Bylo mi to líto, ale musela jsem se svého snu na nějakou chvíli vzdát.
Mezi tím přišel Covid-19 a děti pomalu rostly a já si jednoho dne uvědomila, že už jsou všichni tři vlastně dost velcí na to, aby na zádech unesli batoh s teniskami, pláštěnkou a svršky… a že bychom to tedy mohli zkusit.
Než jsme se vydali letadlem na druhý konec Evropy, rozhodli jsme se vyzkoušet, zda to doopravdy zvládneme. Naplánovala jsem proto pouť Českem. A když už bydlíme v Brně, které je na trase, tak tedy Moravskoslezskou. Sbalili jsme batůžky a vyrazili. Nejdříve jsme prošli úseky, které byly v dojezdové vzdálenosti a vraceli jsme se přespat domů. Občas ty přesuny byly nepohodlné a časově náročné, ale byla to jednoznačně levnější varianta. Takto jsme prošli trasu od Náměště na Hané po Mikulov. Někdy jsme šli prodloužený víkend, jindy jen jeden den – jak nám program dětí dovolil. Oni jsou totiž všichni Skauti, a k tomu každý v jiné družině. Takže najít volný den byl někdy oříšek: jednou to byla skautská výprava, jindy akce Sokola, florbalový turnaj, občas nám do programu hodil vidle nějaký kolemjdoucí bacil. Nakonec se nám však podařilo zhruba polovinu cesty takto zdolat.
Horní část, od polských hranic po Náměšť, jsem naplánovala na první červencový týden. Noc před odjezdem jsme strávili v týpí U Mravence Lesíka, užívali jsme si přírody, která nám najednou byla na dosah, v podvečer jsme obdivovali daňka Jonáše a jeho družku Johanku, kteří se přišli předvést až k nám a v noci jsme pozorovali hvězdy, dokud oheň nevyhasnul a nebyl čas uložit se v týpí ke spánku.
Ráno jsme se ještě krátce prošli v lese, předali klíče a vyrazili domů. Hodili jsme batohy na záda a vyjeli vstříc dobrodružství. Netušili jsme, co nás čeká. Já tedy poctivě pročítala příspěvky a zkušenosti na internetu, ale klidu mi to nedodalo. Většina lidí mě od poutě s dětmi odrazovala: budou je bolet nohy, budou unavení, budou mít hrozné puchýře – to bych svým dětem neudělal, a vůbec, děti jsou hlučné a na duchovní cestě nemají co dělat. Dejte děti k babičce nebo vyražte na Sněžku.
Ale já v skrytu duše pořád doufala, že to zvládneme. Že to prostě bude jen jiný typ rodinné dovolené, prostě takový rodinný teambuilding.
Když jsme dorazili do Strahovic, do místa prvního ubytování a potkali příjemnou paní, která nám předala klíče od voňavých pokojů, cítili jsme se trochu nepatřičně – co my jsme to za poutníky? Shodili jsme batožinu a vyrazili k hranicím, abychom tedy oficiálně vyšli. A ráno už naostro. Batohy na záda, snídaně ze sámošky, snězená na lavičce u dětského parku. Cesta do Opavy byla krásná, nenáročná, brzy odpoledne jsme dorazili do města a pochutnali jsme si v jídelně, která vypadala jako z mého socialistického dětství. Ubytování bylo… nu, tentokrát už poutnické. Ale po takové túře se každému spí, jako by zapadl do prachových peřin (pokud tedy není na ten prach alergický a nekýchá až do rána).
Další den jsme pokračovali do Podhradí. Cesta byla vcelku pohodová, sem tam nějaký kopeček. Manžel na mapě našel zkratku… proč chodit přes most, když můžeme Moravici přebrodit a ušetříme dva kilometry! A že je tady řeka široká a hluboká? Ale kde že, vždyť jdeme proti proudu, za chvíli to bude jen takový Bílý potok, který se s trochou štěstí přeskáče po kamenech suchou nohou. No, řeka byla pořád široká, nejmíň jako Bečva v Přerově, i když ten brod tam byl… jenže sotva pro jezdce na koni, spíš na kánoi. Na druhý břeh jsem se vydrápala jak zmoklá slepice a nemít trekové hole, tak mě proud odnesl zpátky na start.
Cestou jsme se opakovaně míjeli se skupinkou trampů, kterou provázeli dva čtyřnozí mazlíci… a jelikož si v každé druhé zatáčce mladíci připíjeli na zdraví, do hospody za prvních kapek deště málem také dolezli po čtyřech. My slupli večeři a vyběhli v pauze mezi pršením do kempu. Sotva jsme otevřeli dveře chatky, spustil se liják… a krásně se nám v něm spalo.
Ráno jsme vyrazili ještě za deště, zahřátí horkou čokoládou a hrnkem kafe a vydali se na náš největší teambuilding. Cesta byla jen pro odvážné a my větu o „náročné a velmi členité trase“ podcenili. Zažili jsme tak nezapomenutelné chvíle. Mnohé úseky jsme zdolali jen vzájemnou pomocí a spoluprací. Náš nejstarší, kterého ještě ráno zajímala jen kvalita internetového připojení, se na chvíli stal mužem, který šel přede mnou, ukazoval mi, kam bezpečně šlápnout a když bylo nejhůř, natáhl ke mně svou hubenou paži a pevně mě chytil, abych nesklouzla. A já byla za tu chvíli vděčná, sama bych ji nedokázala naplánovat líp… protože jsme si v ten okamžik uvědomili, jak se naše role postupně mění a jednou bude on tím rozhodným mužem a já slabou mámou, která bude potřebovat podepřít. Zatím je to většinou naopak, ale je fajn občas ochutnat to, co časem přirozeně přijde. Můj prvorozený synu.
Nocovali jsme s výhledem na dětský tábor a naši potomci z okna ubytovny sledovali nástup a rozcvičku a pomalu se ladily na to, že za necelé dva týdny už taky budou spát ve stanech s podsadou a bude je uspávat písnička drnkaná vedoucím na kytaru. Jako bonus zde byl stolní fotbálek a ping-pong, a náš prostřední přeborník byl zase plný energie a nejraději by ani nešel spát.
Další den jsme si ráno zaběhli půlmaraton s krosnami na zádech (a nezastavovat, nezastavovat, leda na pití a musíš nás doběhnout), abychom získali razítko na obecním úřadě – ale tam nebyla ani noha, a když už se tam jakási končetina objevila, neměla ani páru o nějakém razítku. V největším zoufalství jsem šla prosit o razítko na Poštu, kde mě napřed pošťačka poslala k šípku, protože razítka jen tak přece dávat nemůže… ale nakonec mě oknem zavolala zpátky a deníčky nám orazila. Jupí, máme doklad, že jsme tu byli. Skromný oběd jsme nakoupili v místní Hrušce a pokračovali dál. Na trase se nám nepodařilo sehnat ubytování, a tak jsme si trochu zašli – zvládli jsme bezmála 30 km (přesně 29,6), což je zatím náš rekord (a necítím se tak zdatná, že bych ho zase chtěla brzy pokořit). Každopádně ten pohled od kapličky na širou Hanou byl tak nádherný, až se nám tajil dech. A večerní západ slunce vydal za všechny Večerníčky světa.
V sobotu jsme vstali brzy, nožky už mi poskakovaly, těšila jsem se, jak si vyšlápneme na Svatý Kopeček a já budu sedět na schodech před kostelem, poslouchat zvony odbíjející pravé poledne, koukat na Olomouc pod sebou a olizovat kornoutek se zmrzlinou (což se mi do puntíku vyplnilo). Ponaučení na cestě toho dne našla i naše nejmladší. Někde slyšela rčení „Karma zdarma“ a v hlavičce jí šrotovalo, co to asi znamená. A to takhle sedíte u cyklostezky, jen na chvíli zastavíte, abyste se v klidu napili, a najednou vidíte pána, který si to mezi cyklisty žene autem, zákaz nezákaz. A na konci zkušeně cukne volantem, objede zátaras … a zapíchne svou namáčknutou plechovku do odvodňovacího kanálu. Tak, má milá, tohle je přesně ono – Karma zdarma.
Olomouc, město, které mi za studií přirostlo k srdci. Město, kde jsem znovu našla sebe samu. Kde jsem se rozhodla žít život podle vlastních přání a nebýt jen bezmocnou obětí toho, co se děje kolem. Ranní mše u svatého Mořice, kam jsem pravidelně chodívala. Snídaně, kterou jsme si dali v parku, kterým jsem se tak ráda procházela. A přes Neředín vyjít mezi pole. Počasí jak z kýčovité pohlednice – modré nebe, žhnoucí letní slunce, pod nohama měkká prašná cesta a kdybych dokázala ještě víc roztáhnout ruce, mohla bych hladit zlaté obilné klasy na polích po obou stranách stezky. Je to nádhera, ten Boží svět. Jedno teplé pivo z plechovky, párek mladých cyklistů se strženým řetězem, odpočívadlo, na kterém jsem chvíli seděla úplně sama a užívala si ten nekonečný klid a krásu všude vůkol. A potom už jen sprint pro poslední razítko na zámek do Náměště, seběhnout na vlak, zarezervovat posledních pět sedadel v autobuse … a najednou sedíme v tramvaji, celí zpocení a zaprášení, všude jsou lidé, jsou hluční a pospíchají … otočím se na děti a … „maminko, já chci zase zpátky na trasu.“
Neboj, srdíčko, však jen co bude po hodech, půjdeme tu velkou pouť, o které jsem Ti tolik napovídala. Taky se moc těším. A stále pevněji věřím, že to dáme… family teambuilding. Vždyť už máme v nohách 320 km! Prošli jsme naši zemi od hranic s Polskem až po Rakousko. Poznali jsme malý kousek světa. Společně, jako rodina.