Jedním ze středověkých reziduí vztahů česko-španělských je svatojakubská cesta. Její počátek se ztrácí ve 12. století, ve 13. už se zhmotňuje v nálezu mušle Pecten jacobeus v Mostě, a zejména v zakládání kostelů, zasvěcených tomuto apoštolovi univerzální katolické církve a současně španělskému národnímu světci.

Poutnická cesta ke svatému Jakubu Kompostelskému je nepochybně nejzávažnějším svědectvím trvalých styků mezi Iberským poloostrovem a českými zeměmi. Stačí jen připomenout vzdálenou dobu románskou, kdy se Praha, podobně jako mnohá jiná města v Čechách, napojila na středověkou svatojakubskou cestu do Santiaga de Compostela. Tento základní středověký poutnický motiv, který trvá až do 18. století a obnovuje se v dnešní době, není ovšem jediný.

Na rozdíl od ostatních typů cestování je zdrojů využitelných ke zkoumání cestování a poutnictví v českém středověku (pochopitelně ještě více i v novověku) mnoho, počínaje dokumenty – prameny právní a hospodářské povahy, pramenů lingvistického charakteru, mezi něž patří i patrocinia – zasvěcení kostelů. Ty jsou pro cestu ke sv. Jakubu na Iberský poloostrov určující. I když ne každý kostel jeho jména musel stát přímo na cestě do Santiaga, a některé jen připomínaly oblibu tohoto světce, přeci jen tvořily určitou síť, dokonce informační, neboť poutník se mohl ptát na cestu k dalšímu kostelu. A v rámci jednotlivých chrámů nebo kaplí to jsou pak zejména ikonografické a ikonologické složky uměleckých děl – oltářů, jednotlivých obrazů, plastik, iluminovaných rukopisů, knih ilustrovaných i neilustrovaných, grafik, ale i předmětů užitého umění, jako jsou paramenta, křtitelnice, zvony a další předměty, nesoucí obvykle zobrazení světce nebo jeho atributy. My tu nemůžeme využít všechny, ale vezmeme příklady prakticky z každého druhu. Celkový obraz svatojakubské cesty však musíme sestavovat z fragmentů legend, liturgie a kronikářských zápisů. Současně je nutno si uvědomit, že svatojakubský kult šířil druhotně i kult sv. Rocha, patrona proti moru, který ale svými atributy připomíná, že vlastně – podle legendy – zemřel na cestě do Santiaga. Tuto postavu necháme však pro jinou příležitost.

Apoštol Jakub Starší (u nás se ne zcela správně překládá latinské slovo maior jako Větší, na rozdíl od druhého Jakuba mezi apoštoly, Mladšího, či jak se opět nesprávně překládá, Menšího, který přišel ke Kristu o něco později), žil asi v letech okolo r. 8 až 44. Jakub se uvádí mezi prvními učedníky Ježíšovými. Skonal mučednickou smrtí jako první z apoštolů, prý r. 44. Jeho jméno se rozšířilo po celé Evropě, a zejména v Anglii se stalo i jménem mužských potomků anglických panovnických dynastií, svátek se slaví 25. července. Na našem kontinentu je mu zasvěceno více než 2 000 kostelů, z toho více než dvacetina v Čechách a na Moravě. Dodnes je u nás jeho jméno oblíbeno jako křestní. Obvykle se odvozuje z hebrejštiny (z Jahaqóbh) a nejčastěji se vykládá jako „ten, kdo se drží za patu", přeneseně – ve Starém zákoně jako „později narozený", „druhorozený". Rozšířilo se prostřednictvím latinských podob Jacobus (Iacobus) a Jacomus (Iacomus) a v češtině se mu dostalo domácí podoby v mnoha variantách: Jakoubek, Jašek, Jak(eš), Jaki, Kuba, Kubík, Kouba, Kubula, Kubíček, Kubeš atd. (mnohé z nich se užívají jako příjmení.)

Jakub je – vedle sv. Petra, Pavla a Jana – nejslavnějším apoštolem. Pocházel z Betsaidy (Bethesdy). Byl synem galilejského rybáře Zebedea a matky Marie Salomé, nejstarší dcery Marie Kleofášovy. Jeho mladším bratrem byl apoštol sv. Jan Evangelista, který se ke Kristu připojil hned po sv. Ondřejovi. Po něm se apoštolem stali sv. Petr a hned on. Jakub patřil mezi Kristovy nejdůvěrnější spolupracovníky – byl jedním ze tří, kteří viděli Proměnění Páně, jedním ze tří svědků vzkříšení Jairovy dcery, jedním ze tří, kteří s ním měli bdít v Getsemanské zahradě, byl výslovně jmenován mezi těmi, kteří očekávali a přijali o Letnicích Ducha svatého. Na rozdíl od Pavla zanechal jen nepatrné písemnosti.

A právě sesláním Ducha svatého začínají některé legendy – údajně vzal ihned doslova Kristovo přikázání Jděte do celého světa a učte národy a usedl na první loď, která plula do tehdy nejvzdálenějších končin, na Pyrenejský poloostrov. Toto tvrzení se zakládá ovšem pouze na mezeře v líčení Skutků apoštolských, kde se pak hovoří už jen o dvojici Jan a Petr, místo o trojici Petr, Jakub a Jan, jako předtím v evangeliích. Na pokřesťanštění Hispánie má ovšem pravděpodobně spíš podíl sv. Pavel, který v jednom ze svých listů oznamuje odchod do oné oblasti. Některé novodobé názory považují tuto cestu za zcela jednoznačnou.

Podle tradice byl sv. Jakub Starší jako vůbec první z apoštolů umučen až po návratu do Svaté země. Vydal se k ryze pohanským keltským a iberským kmenům na severu Hispánie, strávil tu dle tradice (Nový zákon se ale o žádné podobné cestě nezmiňuje) mnoho let, ale bez valného výsledku. Svou misi musel opustit, aby se dostavil do Jeruzaléma na apoštolský koncil jednající tehdy o závažné otázce přijetí pohanů do církve. Zpět do Hispánie se živý už nevrátil.

Při kázání v Jeruzalémě byl přepaden farizeji; hodili mu na krk provaz a předvedli před krále Heroda Agripu I., vnuka Heroda Velikého. Cestou na popravu Jakub uzdravil nemocného. Pod tímto dojmem jeden z farizejů, Josiáš, prosil Jakuba za odpuštění. Oba byli popraveni mečem. Podle Klementa Alexandrijského se to událo před Velikonocemi r. 42. Některé z těchto výjevů vylíčil Mistr rajhradského oltáře v oltáři, který je dnes uložen v Národní galerii v Praze. Vyprávění, podle něhož Jakub kázal a šířil evangelium ve Španělsku, je apokryfní, až někdy ze 7. století, ale přesto o dvě stě let později se za místo jeho posledního odpočinku prohlásilo Santiago.

Historie sv. Jakuba v Compostele je tudíž zcela evidentně bohatou směsicí skutečností a legend, jež je obtížné třídit. Jak ovšem víme dnes, účelem legend bylo dávat příklad a návod ke křesťanskému životu, a až teprve na dalším místě informovat o skutečných událostech. Proto tedy můžeme brát jen jako přibližnou informaci, že Jakubovy ostatky byly kolem r. 550 přeneseny z Jeruzaléma do kláštera Raithu v Palestině, odtud se v 7. století dostaly s mnichy do španělské Zaragozy a po invazi Maurů do Galicie. Další legenda je spjata právě s tímto starým římským městem (Caesar Augustou), kde se Jakubovi údajně zjevila P. Maria na sloupu (a povzbudila ho v evangelizaci), který je tam předmětem úcty. Tato legenda vychází z tradice, že se apoštol vylodil někde v oblasti jihovýchodního středomořského pobřeží Španělska mezi Cartagenou a Almeríou a poté co kázal v Granadě, odešel do Zaragozy.

Jiná z četných legend ovšem praví, že tělo sv. Jakuba bylo krátce po apoštolově popravě na lodi tajně dopraveno do Španělska. Plavidlo přistálo v Galicii, kde jeho stoupenci mučedníkovo tělo pohřbili. Podle další legendy sem tělo apoštola po jeho smrti přenesli andělé. Dle jiné verze putovalo jeho mrtvé tělo na lodi bez posádky napříč celým Středomořím, až uvázlo v úzkém zálivu na západním pobřeží Hispánie, tam, kde dnes stojí přístav Padrón, někdejší římská Iria Flavia na pobřeží Atlantického oceánu; zde byly jeho ostatky uloženy. O apoštolském místě, locus apostolicus, existují první psané zprávy a zmínky už ve čtvrtém a pátém století.

Pokračujeme-li v historické interpretaci legend, v neobydleném místě poblíž sídla biskupství v někdejším městě Iria Flavia, spatřil 25. července (toto datum zůstalo definitivně jako svátek světcův) 813 jistý mnich-poustevník Pelagius (Pelagio, Pelayo) nezvyklou záři. Ke hrobu, dlouho předtím hledanému, byl doveden jasnou hvězdou (v dalších verzích legendy třemi hvězdami, které nad hrobem mimořádně zářily, nebo dokonce celým hvězdným polem). O úkazu informoval biskupa Theodomira. Na světlem označeném místě byl poté objeven mramorový náhrobek z římské doby s pravděpodobnými ostatky sv. Jakuba Staršího a jeho dvou učedníků. Ostatky, které se pak staly symbolem celé cesty, byly ponechány na místě nálezu, v původním antickém hrobu. A k nim se přestěhoval i sídelní biskup z Irie Flavie Theodomiro, jenž pomáhal ostatky nalézt. Král Alfons II., který tehdy panoval v Asturii a Galicii, dal ihned nad náhrobkem vybudovat malý kostel a při něm benediktinský klášter. Poblíž vznikla i osada s 300 obyvateli; zanedlouho začala rychle růst. Dnešní, románská bazilika z 11.–12 století, je už čtvrtá v pořadí.

Podle jména světce a současně i podle antického pohřebiště na podivuhodném místě, Hvězdném poli (Campus Stellae), obdrželo místo – budoucí hlavní město Galicie – svůj název: Santiago (Sant´ Iago – Svatý Jakub) de Compostela, tedy místo „Svatého Jakuba v Hvězdném poli." Elegantně bychom mohli všechny tyto legendy shrnout a odbýt spolu s Ohlerem dvěma slovy: jeho tělesné ostatky se dostaly na severozápad Iberského poloostrova „zázračným způsobem."

Okrajovému postavení Asturie v průběhu věků – historickému i zeměpisnému – vděčíme dnes za to, že se zachovala řada památek, ukazujících stav architektury raného středověku. V této oblasti, jediné, která se ubránila ničivým nájezdům Arabů (Santiago bylo zničeno, ale Asturie nikoliv; Don Pelayo zvítězil r. 718 v bitvě u jeskyně Covadongy a ustavil malou monarchii, jejímž prvním sídlem byla malá obec Cangas de Onís). „Covadonga (tj. místo vítězné bitvy nad muslimy) je jedním ze základních kamenů Evropy, řekl papež v homilii konané na vrchu Monte del Gozo (Hora radosti, latinsky Monsgaudii – tak byl zván vrch, od kterého byl vidět cíl poutního místa), asi 5 km od Santiaga, kde se sešli poutníci s papežem Janem Pavlem v r. 1989 – a kdy, na „cestě očištění a pokání, obnovy a smíření", krátce před pádem komunismu, papež předpověděl brzké sjednocení Evropy.

Kolem nálezu hrobu světcova existuje řada pochybností, nicméně 6. května 899 byl na tomto místě vysvěcen nový bazilikální kostel podle pokynu krále Alfonse III., ale až počátkem 12. století se biskup Diego Gelmírez zasloužil o to, že se Santiago dostalo jako poutní místo na úroveň Říma a Jeruzaléma. Doslova se tak stalo r. 1095, kdy papež Urban II. udělil městu statut apoštolského stolce, a tak povýšil Santiago do stejné kategorie jako Řím. Vzrůst Santiaga naznačují už jen změny jeho názvu: Locus Sancti Iacobi (asi 830–880), pak Villa Sancti Iacobi (asi 900–1040) a nakonec Civitas Sancti Iacobi (asi 1150).

Roku 1122 zavedl papež Kalixt (Calixtus, papežem v l. 1119–1124) kázání, jež vyzývá výslovně k poutím do Santiaga. Současně byl stanoven takzvaný jubilejní compostelský rok neboli svatý rok, opakovaný vždy v letech, kdy 25. červenec připadá na neděli. Naposledy to bylo v roce 2004. Otvírání a zavírání katedrály je každý den ve svatém roce doprovázeno zvukem tradičních hobojů a šalmají. Santiago znali i poutníci v odlehlých místech mimo kontinent, např. v Anglii, jak nás informují Chaucerovy Canterburské povídky prostřednictvím postavy Alisy z Bathu: ... „i ve Španělích Jakub byl jí znám". Stručně řečeno, rostoucí obliba vtiskla poutnictví do Compostely charakter masového hnutí, podporovaného a řízeného špičkami středověké Evropy.

V souvislosti s bojem proti muslimským uchvatitelům, kteří představovali skutečně celoevropskou hrozbu, jak se mnohé národy přesvědčily ještě v 18. století, ba i později, vznikl někdy od konce 11. století kult sv. Jakuba jako vojáka – jezdce – Jacobus miles Christi. Bitva u Clavija je známa až z pozdější tradice, ze 12. století. Nejstarší zobrazení sv. Jakuba bojovníka – maurobijce (šp. matamoros – se zachovalo v katedrále kompostelské (z r. 1230); apoštol zde vyjadřuje patronát nad katedrálou a vládu nad Galicií. Tato scéna patří k jednomu z třiadvaceti zázraků vylíčených v kodexu, z nichž pak Jakub Vorganie převzal dvanáct do své Zlaté legendy napsané v r. 1264. Tato legenda o sv. Jakubovi jako válečníkovi se objevuje v písemné podobě poprvé kolem r. 1115 v klášteře sv. Jana a San Pelayo v Leónu. Termín miles Christianus, jímž se později oháněli i naši husité, nastolil Bonizon de Sutri v knize Liber de Vita Christiana v souvislosti s první křížovou výpravou ke svatému hrobu. Nezapomeňme ovšem, že i křížové výpravy do Jeruzaléma vedly pro značnou část účastníků, zejména z Anglie, kolem Španělska. Druhý lateránský koncil ustanovil r. 1139, že těžcí provinilci (zejména paliči) mají celý rok v Jeruzalémě nebo ve Španělsku činit pokání ve službách božích, tj. nasazovat život v boji proti muslimům.

Díky válkám Španělska proti muslimským okupantům se dostal sv. Jakub do kontextu s rozmachem středověkého válečnického ducha. A tak koncem 11. stol. spojovalo Španělsko, sv. Jakuba a pouť do Compostely množství legend, vyprávějících nejen o Jakubově svatosti a jeho blízkosti Ježíši, ale také o jeho pomoci křesťanům ve válkách. A tak se sv. Jakub stal pro poutníky postavou, ke které soustřeďovali své pokání a pokoru a která byla zároveň vzorem hrdinského válečníka, představujícího příklad pro svou dobu.

V polovině 12. stol vznikl také Privilegium votos čili Ramirův diplom, který reaguje na tradici, že si muslimové vyžádali jako roční poplatek sto panen, polovinu ze šlechtických rodin, druhou z lidu. Proti tomu se asturský panovník Ramiro postavil a došlo tak k bitvě u Clavija, jejíž autenticitu někteří badatelé popírají, protože nejsou známy žádné ohlasy na arabské straně. V noci před bitvou se mu – podle legendy – ve snu zjevil sv. Jakub a přislíbil mu pomoc v boji; skutečně, když k němu došlo, objevil se nad jeho vojskem na bílém koni a s mečem v pravici. Později se ikonografie sv. Jakuba jako jezdce-bojovníka rozšířila.

Po zkušenosti 11. září 2001 se nejen Španělé, ale i Evropané začínají dívat na španělskou historickou zkušenost s islámem jinak, a chápou, že se Jakub bojovník představoval „dokonalou postavou, která měla v období křížových výprav burcovat odvahu celé křesťanské Evropy", obklíčené muslimy, měl ztělesňovat „církev bojující", počínaje španělským odporem vůči muslimské nadvládě a konče křižáckým nadšením, podporou v rytířské bojovnosti.

Toto pojetí bylo známo dokonce i v Čechách, na Moravě a na Slovensku, snad pod vlivem tureckých vpádů, i když nebylo zdaleka tak běžné jako ostatní ikonografické verze,. Tak např. město Kladruby používalo od roku 1742 svůj prapor, který byl zástavou dobrovolníků bránících na výzvu Marie Terezie zemské hranice. Na jedné straně praporu byl městský znak, na druhé utíkající nepřátelé pronásledovaní kladrubskými bojovníky, nad nimiž se vznášel patron města sv. Jakub s bojovým praporcem. Bohužel, tento významný dokument shořel při velkém požáru města v r. 1843; naštěstí se zachoval jeho popis. Dodnes existuje obraz sv. Jakuba na koni, na bočním oltáři svatého Jakuba ve stejnojmenném kostele v obci Vrakun, který pochází z doby před 1308, kdy je poprvé zmiňována fara.

Od antického Řecka lidé všech kultur a náboženství konali posvátné cesty, aby si upevnili víru a svou identitu. Poutnické cesty ke Svatému hrobu podnítil už císař Konstantin, když r. 326 nechal postavit na Božím hrobě a na Golgotě baziliku Sv. hrobu. Poutě se konaly ovšem do minimálně 250 míst Evropy, jak to dokládají odznaky spojené s těmito místy. Jejich význam jakožto dlouhotrvajícího prvku evropských dějin nejen pro náboženský život, ale i pro kulturní a hospodářský rozvoj kontinentu, je nepopiratelný.

Spolu s Římem a Jeruzalémem bylo Santiago de Compostela hlavním poutním místem středověku (až do 15. století). Údajný hrob apoštola Jakuba, uctívaného jako španělského národního patrona už od poloviny 9. století, sloužil jako poutní místo skutečně celoevropského významu. Prvním známým zahraničním poutníkem byl biskup Goteschalk z Puy r. 950. Ve 12. a 13. století už svatyně v Santiagu s půl milionem poutníků ročně začala soutěžit s Římem a Jeruzalémem, zejména poté, co od roku 1244 začali vládnout v Jeruzalémě opět muslimové. Přispěl k tomu i pád Akkonu, posledního opěrného bodu křesťanských držav ve Svaté zemi. Křesťanská Evropa byla pokryta celou sítí poutí, avšak místním a krajovým poutím byly nadřazeny slavné pouti křesťanského světa, mezi něž patří právě Santiago de Compostela. Pouť byla účinným prostředkem spásy a pokáním uloženým za těžké hříchy; z hlediska uměleckého byla velice důležitá pro rozmach románského umění.

Mezi poutníky Češi tvořili jen zanedbatelnou složku, ale i tak byl jejich počet nemalý. Ve středověku se pouti do Compostely zúčastnily i velmi známé osobnosti, např. sv. František z Assisi, vlámský malíř Jan van Eyck, španělští Katoličtí králové (Ferdinand a Isabela) a další. Do Santiaga se chodilo už krátce po osvobození tohoto místa od stoleté arabské nadvlády, zhruba po roce 830. Z nestranného svědectví muslima, vyslance šejcha Aliho ben Jusufa, z 12. století, víme, že „množství poutníků do Santiaga a zpět bylo takové, že cesta na západ sotva zůstávala volná." Podle novodobé rekonstrukce mohlo v době největšího rozmachu putovat do Santiaga více než 1000 osob denně. Když byl Jeruzalém obsazen muslimy („nevěřícími") a pro křesťanské poutníky se stal nepřístupným, nahrazovalo jej právě Santiago de Compostela, jakožto „Západní Jeruzalém".

Od 11. století se putování do Santiaga stává častějším, ale definitivně se „cesta" ustanovuje počátkem 12. století. Nábožensky byla vytyčena clunyjskými kláštery, politicky pak příbuzenskými svazky kastilských a leonských králů s hrabaty burgundskými, pány Galicie a Portugalska. Současně aragonští králové, ovládající Zaragozu od r. 1138, byli spojeni příbuzenskými svazky s hrabaty toulonskými a z Poitiers. Na budování opěrných míst pro poutníky se podíleli kromě Cluny (kde také dotvořili legendu, že prvním poutníkem do Santiaga byl sám Karel Veliký) především dominikáni, premonstráti, augustiniáni, cisterciáci a mezinárodní rytířské řády, např. templáři a špitálníci, jeruzalémští rytíři, z domácích pak řády Santiago, Alcántara, Calatrava a Montesa.

Svatojakubská cesta je skvělou kulturní komunikací, která přispěla k rozšíření poutnických (tribunových) chrámových typů a výzdobných způsobů. I když teorie "poutních cest" nabízela snadné vysvětlení jevu, že kostely od sebe značně vzdálené mívají dost podobný půdorys i vzhled, přesto není zdrojem uniformity či naprosté jednoty, nýbrž naopak rozmanitosti a vzájemného seznamování s různými proudy románského umění v Evropě, především francouzskými. Iberské státy, znovudobývající ztracená území a rozšiřující se na úkor muslimů, dávaly pak navíc velké možnosti cizím umělcům. Řešení praktických otázek vedlo k novému přístupu i v otázkách mezinárodního práva.

Ve 12. století se ustálily čtyři hlavní trasy, po nichž se poutníci z celé Evropy ubírali napříč Francií k apoštolovu hrobu ve Španělsku. Hlavními zastávkami na trasách byla zase významná poutní místa. Udává je už na samém počátku textu (Incipit) 5. knihy Codex Calixtinus: „Quatuor viae sunt quae ad sanctum Iacobum tendentes, in unum ad Pontem Reginae, in horis Yspaniae, coadunantur“ (Čtyři jsou cesty, jež vedou ke sv. Jakubu a ty se spojují do jediné u Puente la Reina ve španělské zemi). Tři z nich se spojovaly v Ostabatu a procházely Pyrenejemi do Roncesvalles a dále do Pamplony a Puente la Reina, kde se sdružovaly s aragonskou cestou, vedoucí do Španělska z Francie přes průsmyk Somport, dále přes Jaku, Leyre, Sangüesu a Eunate. Jsou to:

1. Via Tolosana, Arles, Alyscamps, Saint-Gilles du Gard, Montpellier, Toulouse, Saint-Sernin, Somport, Canfranc, Jaca, Sangüesa, Eunate a Puente la Reina.
2. Via Podensis vycházela z Puy, kam přicházeli poutníci z Lyonu, Švýcarska a Valence, St.-Michel d´Aiguilhe, Conques, Moissac, Clormont, Souillac, Rocamadour a Cahour.
3. Via Lemovicensis vycházela z Vézelay a spojovala se pak v Pyrenejích u Ostabatu, spojovala St. Leonard, Limoges a Périgueux.
4. Via Turonnensis procházela Tours, ale vycházela z Paříže, pokračovala přes Rouen, Chartres a Tours. Byla to nejdelší cesta, zvaná magnum iter Sancti Jacobi. Procházela městy Orléans, Poitiers, Saintes, St. Jean d´Angely, Bordeaxux (Saint-Sernin?), Belin, Ostabat a Roncesvalles.

V Puente la Reina pokračovaly až do Santiaga Navarrou a Riojou přes místa jako Santo Domingo de la Calzada, Boadilla del Camino (u Palencie), Burgos, León, Sahagún, Astorga, pod názvem Francouzská cesta – El camino francés, který se někdy používá pro všechny svatojakubské cesty. Také se užívá názvu Mléčná cesta (podle Mléčné dráhy, která je dobře pozorovatelná; tento název – La voie lactée zvolil Luis Buñuel pro jeden ze svých posledních filmů v r. 1968). Ve Španělsku pochopitelně existovalo více možností, třeba také podél kantaberského pobřeží, ale zmíněná cesta byla nejschůdnější a nejoblíbenější. Často se ale zapomíná podotknout, že už ve Francii se sdružovali poutníci z daleko vzdálenějších oblastí, od poměrně blízké Anglie až po baltské státy, Polsko, Ukrajinu a Finsko.

Cestu usnadňoval průvodce, zvaný Codex Calixtinus čili Liber Sancti Jacobi, kniha uložená v katedrále kompostelské (z kodexu se zachovala asi stovka dobových, hlavně pozdějších, kopií), skládající se z pěti knih, zahrnující liturgické texty k poctě sv. Jakuba (jde o sbírku homilií, modliteb, žalmů apod., např. třiadvacet zázraků sv. Jakuba, legendární historii přenesení sv. Jakuba, a kroniku arcibiskupa Turpina (pseudo-Turpin), asi z r. 1106. Také je tu zařazena zpráva o legendární expedici Karla Velikého do Španělska, mající za účel údajně osvobození křesťanů z nadvlády muslimů (někdy se hovoří o jeho cestě r. 706). Právě zde se objevuje první legenda o zjevení apoštola, který ho vyzval, aby vstoupil do války proti muslimům. Ve čtvrté knize se popisuje zjevení sv. Jakuba karolinskému panovníkovi: „A ihned uviděl na nebi cestu hvězd počínající ve Frýském moři, přes Německo a Itálii, mezi Galií a Aquitanií, procházela Gaskoňskem, Baskickem, Navarrou a Španělskem až do Santiaga." Četba kázání je zajímavá, protože objasňuje duchovní rámec putování. Zdůrazňuje prospěšnost cesty poutníkovy, vita peregrinalis, protože je úzká; úzká je cesta, která vede k životu, zatímco široká a pohodlná do zatracení.

Zde můžeme připomenout i jeden současný názor: ve svých esejích o etice položil současný filozof Emmanuel Lévinas za základ tezi, že „člověku není vlastní místo, aby se na něm trvale zdržel, že je pro něj přirozené být na cestě. Jeho údělem je putovat jako nomád, jehož doprovází představa domova jen jako cosi, co se neustále noří za obzor". Totéž je vyjádřeno středověkým názorem, že „vita est peregrinatio", vycházejícího z biblického příměru „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale syn člověka nemá, kde by hlavu položil" (Mt. 8,20). Také sv. Augustin ve svých kázáních připomíná pasáž ze Skutků apoštolských (3 Kor., 5, 6–9), dovolávající se na přechodnost lidské existence: „V této důvěře chceme raději odejít z těla a být už doma u Pána. Proto nám také nadevše záleží na tom, abychom se mu líbili, ať už odcházíme domů nebo zůstáváme v cizině."

Na druhé straně byl průvodce praktický a upozorňoval např. na to, z kterých pramenů a potoků má poutník pít, kterých se má vyvarovat, poukazoval na záludnosti cesty atd.

Ačkoliv dnes vede do Santiaga de Compostela osm vyznačených cest, za tu původní, která je i v současné době nejfrekventovanější, se považuje francouzská. Každý poutník, ať už vyšel z kterékoliv části Evropy, musel totiž projít Francií. Vedly přes ni čtyři hlavní trasy, které začínaly v Paříži, Vézelay, Le Puy a Arles, překračovaly Pyreneje v Roncesvalles a Somportu a spojovaly se v jedinou v Puente la Reina. Potkávali se na ni králové, šlechtici, mniši, řemeslníci, obchodníci, umělci, ale i zlodějíčci a nejrůznější podvodníci, které přiváděly na cestu sv. Jakuba ne zrovna nejčistší úmysly.

Někdy ve 12. století se vydal do Santiaga de Compostela francouzský mnich Aymeric Picaud, který po svém návratu shrnul své zkušenosti a zážitky v jakémsi průvodci poutníka "Liber peregrinationis". Tento snad první turistický průvodce do Compostely, kterého vůbec známe, je pátou knihou Kalixtinského kodexu neboli Liber Sancti Iacobi, který vznikl s podporou mnišského řádu v Cluny a jeho bývalého opata papeže Kalixta II. někdy kolem roku 1160 a který je dnes uložen v archívu katedrály v Santiagu de Compostela.

Aymeric Picaud představuje v 11 kapitolách svého průvodce vše, co považuje pro tehdejšího poutníka za užitečné a poučné. Rozděluje cestu na etapy, podle jejichž délky lze soudit, že ji podnikl patrně na koni, vyjmenovává jednotlivá místa a zvlášť upozorňuje na ta, kde si přišel na své jeho žaludek. Píše o svatých, kteří našli na této cestě místo posledního odpočinku a jejichž hroby by měl každý poutník navštívit, o nových kostelech, které tu v té době rychle vznikaly, a zvláště pak o Santiagu de Compostela, jemuž samozřejmě dává největší prostor.

Zvláštní pozornost věnuje obyvatelům krajů, jimiž cesta svatého Jakuba prochází a jejichž hodnocení není vůbec příznivé. Tak např. francouzské Gaskoňce popisuje jako „žvanily, posměváčky, chlípníky, opilce, žrouty", kteří „při jídle nepoužívají stůl a sedí kolem ohně na zemi a pijí z jedné sklenice".
Lépe nedopadli ani Baskové, kteří jsou "tak zlotřilí, že zaslouží absolutní odsouzení, protože vyzbrojeni dvěma nebo třemi holemi číhají na poutníky a násilně si vynucují nespravedlivé placení poplatků. A jestliže některý poutník nebo pocestný jim odmítne vydat peníze, které žádají, tak ho těmi holemi zbijí, prohledají mu kapsy a vezmou mu i obrok".
Navařané sice obývají „zemi bohatou na chléb, víno, mléko i dobytek",... ale „špatně se oblékají, stejně tak špatně jedí i pijí, protože v domě Navařana je zvykem, že všichni jedí to stejné, sluha totéž co pán, služka totéž co paní, a všechna jídla mají v jednom hrnci, nepoužívají lžíce, ale jedí rukama a všichni pijí z jednoho džbánu..."
Kastilie je podle průvodce země "plna pokladů, zlata, stříbra a nádherných koní, bohatá na chléb, víno, maso, ryby, mléko a med. Chybí tu ale stromy a taky je tu plno špatných a neřestných lidí".
Galicijci, jejichž zemi také chválí, jsou podle něj lidé "popudliví a hádaví". Jeho ostrému peru se vyhnuli jen obyvatelé kolem Poitiers, snad proto, že Aimeric Picaud byl v této oblasti doma.

O poutníky pečovaly všechny náboženské řády, ale zejména templáři a také rytíři sv. Jakuba, dodnes nejvýznamnějšího španělského řádu, který přijímal do svých řad pouze šlechtice. Je pochopitelné, že cestu sledovali také obchodníci, jejichž práce podpořila vznik bohatých měst jako Burgos, León nebo La Coruña. Proto se kostely zasvěcené sv. Jakubu stavěly také v místech se silným obchodem, takže někdy je světec považován i za patrona obchodníků.

Poutník je symbolem člověka, „který putuje po této zemi, přechodném bydlišti všeho lidstva, k věčnému cíli, k novému domovu a pravému životu" nejen v literatuře a umění katolického světa, ale i u nekřesťanských vyznání. V náboženském smyslu se církev snažila lidem alegoricky vštípit, že (v pozemském životě) jsou na cestě k Pánu a pod jeho vedením. Stručně řečeno, pouť a útrapy, ale i potěšení spojené s cestou a dosažením vzdáleného cíle jsou předobrazem cesty ke spáse. Poutník, „homo viator", vyjadřuje svou cestou pokoru, naději a víru. Stačí připomenout, že sám Kristus se definuje jako „cesta, pravda a život". Tedy nejprve jako cesta, pak jako pravda a nakonec jako život. Nastoluje se tedy nejen otázka kam, ale i odkud, kudy, jak a proč putoval středověký poutník za svým vzorem, sv. Jakubem.

Už slavný básník Dante, jenž pouť do Compostely podnikl, tvrdil ve „Vita Nuova", že poutník je jen ten, kdo navštívil Santiago. Přitom rozlišuje dva druhy poutníků – nejprve v užším slova smyslu ty, kdo se ubírali do nějakého svatého místa, a potom ty, kdož prodlévali mimo svou vlast, podle místa návštěvy i tři. Jinak ovšem za skutečné cestovatele se obvykle považují ti, kdož se vydali na delší, alespoň několikadenní cesty. U lidí, kteří z náboženských motivů opouštějí svůj domov a putují, nutno rozlišovat mezi stálým putováním a jednou nebo víckrát konanou cestou do poutního místa. Příkladem stálého putování jsou apoštol Pavel a Maní, kteří oba podnikali daleké cesty, aby šířili svou víru. Pro mnichy raného buddhismu a křesťanství byl poutnický život součástí askeze. Naproti tomu se poutní cesta do svatého místa nebo kultovního centra koná jen při určitých příležitostech a slavnostech. Tak např. je pro každého muslima předepsána pouť do Mekky (hadždž). Svatojakubská pouť patří k těm jednorázovým.

V obecné rovině je pouť věřících považována za součást iniciačního rituálu výprav „za oponu", „ze světa iluze a zdání do světa skutečnosti a věčnosti, od vlády smrti k životu, od člověka k božství". Však už rodiče Kristovi putovali každý rok o Velikonocích do Jeruzaléma, jak informuje evangelium sv. Lukáše (2,41–45). A ze Starého zákona by bylo možno připomenout řadu postav včetně Izraleců na poušti. Na druhé straně, např. sv. Jeroným byl už koncem 4. století proti poutím – vždyť Boha lze přece vzývat na kterémkoliv místě.

Z hlediska osobního pro každého poutníka pouť znamenala nejprve pokání, očistu a obnovu duchovního života, a tudíž i smíření, naději a nakonec i svátek. U ostatků apoštola se totiž očekávalo – podobně jako u všech hrobů světců – uzdravení z různých chorob, zejména revmatismu, jehož léčení se přičítalo právě jemu, resp. splnění různých jiných zbožných přání. Při odchodu si poutníci s sebou vždy odnášeli suvenýr – vzpomínku či vizitku ze svatojakubské poutní cesty – mušli hřebenatky jakubovské, které se dříve poutníkům udělovaly zdarma, pak prodávaly (směly se prodávat pouze zde, pod hrozbou těžkých trestů).

Putování mělo největší význam právě v době románské. Poutníci byli hnáni mj. i kultem relikvií. Ustavovali se jako zvláštní kategorie věrných křesťanů, definovaných i kanonickým právem; jejich oblek (sám oděv byl ochranným znamením) i nošení emblémů bylo právně upraveno a existoval také rituál odchodu a cesty. K rituálu patřil také mešní obřad, ve kterém byly požehnány hole, mošny i poutníci sami. Na cestu dostal poutník průvodní list, a byl-li majetnější, šel s ozbrojeným doprovodem. Stupně „zasvěcení" sledovaly etapy křesťanského života – dělili se na začátečníky, pokročilé a „dokonalé". Přinejmenším během několika měsíců vedli asketický život. Pozvolna se ovšem připojovaly cesty, jejichž cílem bylo také vzdělání, zábava nebo i dobrodružství. Ne zbytečně se zařazuje poutnictví do dynamiky křesťanského života.

Putovat k dalekému cíli znamenalo něco jako vstoupit do řádu, znamenalo to vzít na sebe vážný náboženský závazek. Protože se dalo očekávat, že poutníci budou na cestě velmi dlouho, dali nejprve do pořádku své osobní věci. To zahrnovalo sepsání poslední vůle (ve středověku obvyklé právě jen u poutníků) a svátostnou zpověď. Na znamení svého stavu nosili tuniku, hůl a mošnu na cenné věci. Takto neoficiálně téměř platili za duchovní osoby a doufalo se, že cestou budou zahrnováni almužnou a pohostinstvím. Na cestu si bylo třeba vzít peníze na úhradu mýtného a na zbožné výdaje. Jinak měli poutníci napodobovat chudobu Ježíšovu a spoléhat na milosrdenství.

Možná, že na poutnickou strohost a chudobu naráží i české přísloví „Léhati na slámě svatého Jakuba" což vyjadřuje spaní na holé zemi, tj. vlastně mít velikou nouzi; jiné úsloví v tomto smyslu se opět zmiňuje o apoštolovi: Má na peřinách sv. Jakuba.

Samozřejmě že poutník se setkával s řadou překážek – neživých i živých – na cestě, které shrnul přehledně Tomáš Klimek. Jsou to zejména hory, řeky, hvozdy, zvěř (např. vlci, ale oproti autorovi můžeme tento seznam rozšířit: mohli to být i divočáci a veškerá větší zvěř nebo hadi), živelné katastrofy, jako vichřice, povodně, sníh a mráz, nehody z technických příčin, ale zejména lidský faktor: lupiči, vrazi, zloději, loupežníci, místní neklid a války, ale i sám faktor času, který měl poutník k dispozici. Na neposledním místě to byly především různé nemoci, ke kterým mohl přijít člověk právě cestováním, např. nedostatkem hygieny daným omezením na cestě, sníženou možností praní prádla, pitím nevhodné vody, jídla, přenocováním v nevyhovujících podmínkách (i v ubytovnách a hostincích), možností získat parazity atd. I když čas nehrál takovou roli a řídil se spíše možností vytrvalého jednodenního pochodu, přeci jen se objevuje především jako faktor úspěšného průběhu, jak o tom svědčí novodobé poutě pěšky z Prahy do Santiaga. Čas lidi v oné době tolik nezajímal, nejen proto, že spěchat se prostě nevypláceno a dokonce ani neslušelo, ale čas zajímal středověké lidi na cestě pouze ve vyhrocených situacích.

Strasti na cestě byly nemalé, ale cesta byla také zdrojem radostí, jak vysvítá i z dochovaných písemných svědectví – radost z poznání nových míst, nových zkušeností a dobrodružství. Jestliže se po materiální stránce měli poutníci spokojit s málem, po duchovní stránce mohli očekávat velmi mnoho. Celá pouť do Compostely byla dlouhou a promyšlenou přípravou na konečné očištění při bohoslužbě v bazilice a při modlitbě u apoštolova hrobu.

Z hlediska duchovního závazek putování k nějakému posvátnému místu, ke hrobu světce či dějišti nějaké významné události, platil téměř všeobecně jako něco, co prospívá duchovnímu životu. Poutníci si od poutě slibovali dosáhnout požehnání, očištění od hříchů nebo tak chtěli uctít světeckou či církevní autoritu.

Silným motivem poutí byla velká touha po vlastní proměně, ke které pouť může dát podněty. Odchod z domova, spojený s tělesným a duševním vypětím, vytrhuje člověka z jeho intimního prostředí a starých zvyků a tím podněcuje ke změně osobního života. Protože cestování bylo vždycky – s výjimkou posledních sto padesáti let – obtížné a často i nebezpečné, plné nepředvídatelných zákrutů, bez možnosti komunikace s domovem, vydat se na pouť znamenalo vždy nutnost odříkat si pohodlí a intimitu. Zcela podle starého přísloví: „Cesta bere člověku majetek, dobrou pověst a plodnost."

V křesťanských dějinách byli poutníci obecně považováni za zbožné, ve škále této ctnosti následovali hned za mučedníky a mnichy. Oblíbenými poutními místy býval Jeruzalém a Řím. V prvních stoletích bylo poutnictví dobrovolnou a soukromou záležitostí zpravidla bohatších lidí, kteří si to mohli dovolit.
Změna nastává v 6. stol. s působením iroskotských misionářů putujících Evropou. Ti začali ukládat pouť jako pokání za některé (závažné) hříchy. Postupem času se pokání stalo častým motivem putování, aniž by je poutníkům uložil kněz.

Povědomí o dalekých zemích můžeme očekávat spíše od vrstvy vysoce vzdělaných lidí, ale v podobě náboženské, ať už ve věroučné nebo legendární rovině, informace docházely i do nejnižších vrstev. Geografické pojmy jako Palestina nebo Babylon musely být běžné, i když si prostí lidé přitom nemuseli uvědomovat skutečnou polohu těchto míst na mapě světa. Ostatně, skutečnou mapu s sebou poutníci asi ani nenosili, maximálně seznam míst, jimiž měli projít (mapy, pokud byly k dispozici, byly drahé), chodívali „cestou, kudy se tam chodí":

Zejména na svatojakubské cestě se ale stavěly různé hospice, špitály a ubytovny, zkrátka odpočinkové body a místa noclehů pro poutníky, nehledě na to, že odmítnout přístřeší poutníkovi se považovalo za přečin, ne-li přímo za hřích. Na druhé straně existovaly předpisy, které zamezovaly zneužívání pohostinství a v samotném Santiagu se poutník nesměl zdržet déle než tři dni.

Jaké procento obyvatel se ve skutečnosti vydávalo na cesty aby putovalo na místa významná z náboženského hlediska, nevíme, nicméně soudobá svědectví nezaujatých návštěvníků jako byl shora uvedený muslim Jusúf, naznačují, že šlo o velké množství, přestože konkrétní individuální svědectví nejsou zrovna nejčastější.

Frekvence cestování vzrostla právě v oné době, ve 12. stol. Kromě křížových výprav tu sehrály roli i nově ustavené mnišské řády, především cisterciáci a premonstráti, kteří na rozdíl od naprosto odloučených komunit benediktinské řehole díky své centralizaci pěstovali každoroční setkávání představených z celé Evropy (instituce generálních kapitol), čímž dodávali mnišským komunitám určitou dynamičnost a celoevropskou vizi. Cestováním trávili čas i mnozí žebraví mniši. Mezi dalšími argumenty se objevuje i vzrůst úředních cest katolického kléru, zejména vyššího, do Říma i na jiná místa, a vzrůst počtu kostelů vůbec. Církevní hodnostáři často sloužili jako zvláštní i běžní poslové ve státních službách; existovala poměrně propracovaná komunikační síť mezi politickými špičkami a církevními ústavy. Čím vyšší byl hodnostář či funkcionář, tím větší a honosnější jej doprovázel průvod, ale nešlo vždy jen o počet, ale také o význam členů doprovodu. Ve sféře civilní pak pozorujeme nárůst univerzitní sítě, která propojovala Evropu a mezi jejímiž jednotlivými, zejména proslavenými, fakultami (např. právní v Bologni) putovali mistři i studenti. A právě (ač od 15. století) také cestování u vzdělaných lidí začalo splývat s poznáváním širších souvislostí, na rozdíl od předcházejícího dílčího pozorování. Přitom pochopitelně docházelo k tlaku na celoevropskou unifikaci pod patronátem církve.

Také význam křesťanského poutnictví byl spatřován v sebeobětování (strasti cesty) a nově i poučení, které mělo sloužit k upevnění víry. Nešlo tedy o potulování se bez povznášejícího cíle. S postupem doby se křesťanská Evropa soustřeďovala na sebeočišťování od hříchu a současně s tím se poutnictví dostávalo do středu pozornosti. V tomto okamžiku začíná narůstat i zájem o cestu do Santiaga.

Volba tohoto způsobu (života) byla symbolická, vyjadřovala závažný motiv. Poutník byl nebojácným následovníkem Kristovy chudoby a pokory, jeho způsob života je ztotožňován s pokáním; kráčel často bos – poutnický oděv nebo i osel se stávají symboly chudoby, byť by byla pouze dočasná, po dobu pouti. Pouť byla obrazem strastiplné cesty životem, plné odříkání a námahy. To mělo vést k odpuštění hříchů před tváří Boží (Posledním soudem). Proto ji nelze považovat za nějaké potěšení, nýbrž za namáhavou, ba přímo nebezpečnou činnost. V pramenech se cestování označuje ztotožňuje s těžkou námahou či prací (labor). Však i současný básník si pozpěvuje: „Cesta je prach a štěrk a udusaná hlína".

Při znázornění sv. Jakuba nacházíme společné, téměř neměnné atributy: poutnický úbor, který se skládal z (krátkého) šatu a dlouhého pláště. Tento typický plášť byl vlněný, s kapucí, často bez rukávů, chránil proti dešti a chladu anebo sloužil jako přikrývka. Dodnes se jmenuje pelerína. V zimě nosívali poutníci také ještě oděv slámový, který je měl chránit před zimou; pokud nebyli bosi (na znamení pokory), mívali na nohou škorně. Bosi ovšem poutníci cestovali nejen proto, aby se dostali do stejné situace jako apoštolové (per pedes apostolorum), ale též proto, že na boty neměli nebo je chtěli ušetřit. V jedné ruce drží obvykle poutnickou hůl, ve druhé knihu (symbolizující jeho apoštolské poslání). Hůl je nazývána odedávna „třetí nohou poutníkovou". Hůl je také zmíněna v historii Pseudo Abdiáše, kdy Hermogenes, který byl znehybněn démony, byl osvobozen sv. Jakubem, který mu dal hůl („Vezmi hůl mou poutnickou"), tento detail se opakuje ve Zlaté legendě (kap. 99). Předběhněme text příští kapitoly a řekněme si hned, že údajná Jakubova hůl byla i ukazována v katedrále santiagské, jak o tom svědčí už Václav Šašek z Bířkova: „Potom nám byla ukázána hůl, o kterou se světec opírával na svých cestách světem a která je olita olovem a připevněna k oltáři. Poutníci si z ní totiž uřezávali třístičky, takže by ji celou byli rozebrali, kdyby se papež nebyl včas postaral, aby byla olovem olita. Je z ní viděti toliko železný hřeb, vražený do jejího konce, a je možné se ho rukou dotknouti." Jako poutník s holí je znázorněn i Kristus na cestě do Emaus v klášteře Siloském (Santo Domingo de Silos) ve velmi rané fázi výstavby, už v letech 1100–1150, kde už je označen mušlí intersignum peregrinorum na brašně. Vždyť kódované výpovědi ovládaly celý středověk. Z hlediska praktického byla hůl vybavena dvěma výstupky na horním konci, které dobře zapadaly do ruky. Někdy bývala hůl okována, takže mohla sloužit i jako zbraň. To se ale zejména ve Španělsku zakazovalo pod trestem galejí. Hůl mohla posloužit zejména při brodech a výstupech v horách anebo při obraně proti dotěrným zvířatům.

Oblečení bývalo vylepšeno kůží, klobouk se širokým dýnkem chránil před sluncem i deštěm, poutník byl vybaven holí, mošnou a tykví na vodu. Tyto předměty se ukládaly spolu s majitelem do hrobu. Jeden z nejstarších kompletních pouťových oděvů (z roku 1571) je uchován např. v Germanisches Nationalmuseum v Norimberku (náležel Stefanu III. Praunovi). U nás je doložen na portrétu hraběte Gallase ze 17. století i na řadě drobných obrázků s poutníky, např. u Norberta Grunda. Skládá se z pláštěnky s velkou našitou mušlí, dále z kapuce a sandálů. Další doplňky tvoří růženec a hůl. Šlechtic je oděn do svatojakubské pláštěnky se třemi mušlemi, oblečené přes soudobý černý šat s ležatým krajkovým límcem. V ruce svírá dlouhou hůl sv. Jakuba.

V souvislosti s cestou sv. Jakuba také vznikla (nebo byla pojmenována) hůl sv. Jakuba čili Jakubova hůl, která je prostým, ale velmi užitečným přístrojem (nástrojem), předchůdcem sextantu. Skládá se z jednoho delšího nebo kratšího pozorovacího pravítka, na němž byly upevněny dvě nebo tři příčné tyčinky, které bylo možno posouvat a nastavovat libovolně na obě strany, takže se prostým a rychlým způsobem dala měřit vzdálenost dvou hvězd navzájem či od horizontu.

Hlavním osobním svatojakubským poutnickým znakem a symbolem, později přeneseným i na některé další světce-poutníky, je však mušle – lastura hřebenatka svatojakubská (pecten jacobaeus L.), umístěná obvykle na velkém, vpředu zvednutém klobouku nebo na klopách pláště či na mošně (místo ní nebo spolu s ní je někdy znázorněna nádoba z tykve). Dvojice skořápek na klopách „znamenaly dva příkazy lásky k bližnímu, na nichž musí nositel mušle stavět svůj život, tj. milovat Boha nade vše a bližního svého jako sebe sama". Tato sestava atributů se udržela až do 18. století. Není náhodou, že právě lastura se stala symbolem poutníků. Její „obyvatel" či „majitel" pohybuje se totiž odrážením „nohy", kterou vystrkuje z mušle. Mušle je také symbolem člověka a jeho pěti smyslů (hvězdice s pěti cípy), kterou je nutno otevřít, aby byla nalezena perla, která nemá být – podle biblického příměru – předhozena vepřům.

Pecten jacobaeus se vyskytuje výlučně u atlantského pobřeží, zatímco jemu velice podobný Pecten maximus, který se tam vyskytuje také, je zase charakteristický pro středomoří. Pecten jacobaeus má dvě skořápky – jednu vypouklou (resp. vyhloubenou, podle toho, z které strany se na ni díváme, a jednu plochou. Konvexní byla používána poutníky také k jídlu a pití.

Už Codex Calixtinus uvádí, že se mohly koupit v atriu katedrály; jinak byly k dispozici odznaky kovové a cínové. Před odjezdem byly poutnické atributy požehnány, obyvatelé obce a členové radnice doprovázeli procesí za zpěvu hymny. Poutníci odcházeli většinou ve skupinách (vzhledem k možnosti najít nocleh byly ideální skupiny čtyř až pěti lidí), buď pěšky nebo na koni. Koňmo cestovali zejména bohatší lidé a rytíři, pro něž „nemohlo být příjemnější náboženské povinnosti než pouť. Byla tím spásonosnější, čím byla delší a nebezpečnější – v tom případě se ostatně málo lišila od vojenské výpravy: rytíři, kteří bojovali proti nevěřícím ve Španělsku nebo ve Svaté zemi, se vydali na cestu především s úmyslem navštívit hrob svatého Jakuba Kompostelského nebo Boží hrob. ... Duchovní, kteří je vždy doprovázeli, přinášeli si z takové cesty vzpomínky na stavby, na scenérie, jež viděli, a přání reprodukovat tvary, jež na ně zapůsobily. Tehdejší obliba poutí částečně vysvětluje homogennost vysoké evropské kultury a příbuznost rysů, jež měla umělecká díla rozptýlená v různých částech křesťanského světa". Jinými slovy, jednotu evropského umění v 11.–12. století částečně vysvětluje rozšíření poutí a soudržnost klášterních komunit.

Nutno připomenout, že situaci jim usnadňoval názor, že v poutníkovi má být spatřován sám Kristus. Proto měli nárok na nocleh jak chudí, tak bohatí. Aby nemohlo docházet ke zneužití pohostinství, v řadě míst mohl poutník setrvat pouze jednu noc, v Santiagu samotném dvě až tři noci. Před Santiagem se obvykle vykoupali.

Od 17. století pak byl pro příchod poutníků stanoven pořádek, podobný, jaký se udržoval u procesí: v čele nesli kříž, za ním pak kráčeli věřící poutníci ve dvou ač čtyřstupech podle postavení, pohlaví a věku. Před průčelím chrámu je vítali kněží kratším proslovem. Byli vedeni chrámem kolem ochozu, aby nevznikaly protichůdné tlaky a nebyla vyvolána panika. Po příchodu se poutníci podrobili zpovědi, a nakonec došli až k hrobu a soše světce, jemuž pokládali na hlavu svůj klobouk. Během bohoslužeb působily na jejich city jak samotný průběh liturgie, tak slova, zejména kázání, které bývalo vyvrcholením pouti (třeba jen svou emocionální váhou), a zejména zpěv za doprovodu hudby, dále čichové složky (kadidlo, svíce spalující vonný včelí vosk) apod. Zde můžeme připomenout jednu ze zvláštností katedrály santiagské – obrovskou kadidelnici botafumeiro, která se uváděla do chodu přes celý kostel, aby provoněla ovzduší, které mohl ovládat i zápach upocených těl. Pokud kostel nestačil, přihlíželi poutníci mši konané před průčelím, které tak vytvářelo jakýsi obrovský retábl – oltářní obraz. Toto pojetí se pak dostalo do Ameriky, kde se uplatnilo při christianizaci indiánů, kteří nebyli navíc zvyklí na interiérovou architekturu. Jejich ubytování v ubytovnách a zejména v nemocnicích bylo doprovázeno rituálem mytí nohou, který se pak přenesl do velikonočních obřadů (na Zelený čtvrtek) v kostelech na celém světě, a udržel se dodnes; u nás má vzorovou tradici zejména v katedrále sv. Víta, kde nohy umývá pražský biskup.

Nepodlehneme pokušení a nebudeme se zabývat i jinými možnými, bezmála nekonečnými variantami významu mušle; přijměme z pracovních důvodů zatím pouze její význam poutnický. I když se mušle stala symbolem poutníka ke hrobu sv. Jakuba z důvodů ne zcela jasných, její souvislost se zdrojem života – vodou, kterou poutník nejvíce potřeboval, je očividná a vysvětluje její oblíbenost. Nesmíme ovšem zapomenout, že už na hrobech prvních křesťanů symbolizuje vzkříšení. Jiný úhel pohledu poskytuje jedna z legend, v níž se praví, že když byl jakýsi poutník na své cestě překvapen Araby, skočil do moře, kde zůstal pod vodou, dokud neodešli. Vynořil se pak pokryt mušlemi.

Připomeňme, že nošení mušle mělo kromě označení poutníka i další praktické důvody (sloužila k nabírání a pití vody, podle některých teorií i k zaměřování cesty). Avšak nejen mušle. Poutníci mívali připevněny i poutní odznaky odlité z kovu, vybavené očky pro uchycení na oděv nebo jiný podklad. Z pozdně gotických deskových maleb či grafik je doloženo, že odznaky byly často upevňovány i ve větším množství na kloboucích (předpokládá se ovšem, že znak byl upevněn na klobouk až po dosažení cíle). byla funkce těchto odznaků trojí: za prvé dokazovala absolvování příslušné pouti (např. byla-li cesta uložena za trest); za druhé jim byla podle dobových zvyklostí připisována určitá ochranná funkce i ve smyslu amuletně-medicínském (podle zaměření konkrétního světce nebo poutního místa) – po vysvěcení nebo dotýkání sochy světcovy v Compostele se mušle stávaly devocionáliemi; a za třetí fungovaly i jako dnešní turistické suvenýry.

Vedle četných liturgických předmětů se převážně v klášterech z cínu vyráběly také odznaky. Nejčastěji se jedná o poutní odznaky s motivy postav světců. Vzhledem k oblibě putování do Svaté země i za ostatky svatých do poutních míst v Evropě, „znamenal poutní odznak nejen doklad o dosažení určitého místa, ale pro samotného věřícího měl mnohdy význam svátosti" (sic). Připevněny na šatu či pokrývce hlavy se tyto odznaky dostávaly do velikých vzdáleností od místa svého vzniku. Jejich výroba byla doslova masová. Jsme informováni, že pro opatření požadovaných materiálů, a tudíž i ostatků, neváhali panovníci – z nichž někteří, jako např. Karel IV., se stávali sběrateli ve velkém – dopravovat vše, co bylo potřeba „skrze schopné kupce a obstaravatele královy během dlouhé doby i ze vzdálených krajin."

V českém prostředí je výskyt poutních odznaků doložen až ve 14. stol. ojedinělým nálezem dnes uloženým ve sbírkách Muzea hlavního města Prahy. Dosti neumělý reliéf s prolamovanými plochami připomíná motivy kopí a hřebu Páně.

Pro souvislost mušle s nástrojem Kristova křtu najdeme svatojakubské motivy – postavu apoštola jako poutníka s mušlí v ruce zejména na cínových křtitelnicích z 15. století, které se u nás vyskytují poměrně hojně. Vůbec nejstarší z nich, z r. 1406, je v kostele sv. Ducha v Hradci Králové (původně z kláštera v Podlažicích), v Praze pak v chrámu P. Marie před Týnem z r. 1414, v kostele sv. Jindřicha (1487), sv. Štěpána (1462) a P. Marie Sněžné (1459). Na neposledním místě se sv. Jakub objevuje na liturgických rouchách, jinak z oněch dob málo dochovaných, jako např. na kasuli z Čech z UPM, datované do 80. let 15. století (Sv. Jakub starší s holí a mušlí, v dolní části dorsálního kříže na kasuli). Podobně najdeme sv. Jakuba staršího (s kopím?) v dolní části dorsálního kříže na kasuli z Tachova, datované do let 1470–90.

Každé ráno se dáváme na cestu,
každé ráno jdeme dál.
Den za dnem nás volá naše pouť,
jdem za hlasem Compostely.

Dál, dál, výš a výš! Bůh nám pomáhej!

Pouť po této zemi je cestou víry,
je cestou milénia Evropy.
Tu cestu nám dal Karel Velký.
Patří všem, bez rozdílu stavů a ras.

Dál, dál, výš a výš! Bůh nám pomáhej!

Pospěšme všichni napříč kontinentem,
svatý Jakub nás očekává,
svým úsměvem nás zve až na Konec světa,
tam, kde slunce zapadá.

Ultreia, ultreia! Et sus eia, Deus adjuva nos!

Francouzský text včetně notového zápisu (PDF 135 kB)

ultreia-fr