Apoštol Jakub Starší (u nás se ne zcela správně překládá latinské slovo maior jako Větší, na rozdíl od druhého Jakuba mezi apoštoly, Mladšího, či jak se opět nesprávně překládá, Menšího, který přišel ke Kristu o něco později), žil asi v letech okolo r. 8 až 44. Jakub se uvádí mezi prvními učedníky Ježíšovými. Skonal mučednickou smrtí jako první z apoštolů, prý r. 44. Jeho jméno se rozšířilo po celé Evropě, a zejména v Anglii se stalo i jménem mužských potomků anglických panovnických dynastií, svátek se slaví 25. července. Na našem kontinentu je mu zasvěceno více než 2 000 kostelů, z toho více než dvacetina v Čechách a na Moravě. Dodnes je u nás jeho jméno oblíbeno jako křestní. Obvykle se odvozuje z hebrejštiny (z Jahaqóbh) a nejčastěji se vykládá jako „ten, kdo se drží za patu“, přeneseně – ve Starém zákoně jako „později narozený“, „druhorozený“. Rozšířilo se prostřednictvím latinských podob Jacobus (Iacobus) a Jacomus (Iacomus) a v češtině se mu dostalo domácí podoby v mnoha variantách: Jakoubek, Jašek, Jak(eš), Jaki, Kuba, Kubík, Kouba, Kubula, Kubíček, Kubeš atd. (mnohé z nich se užívají jako příjmení.)
Jakub je – vedle sv. Petra, Pavla a Jana – nejslavnějším apoštolem. Pocházel z Betsaidy (Bethesdy). Byl synem galilejského rybáře Zebedea a matky Marie Salomé, nejstarší dcery Marie Kleofášovy. Jeho mladším bratrem byl apoštol sv. Jan Evangelista, který se ke Kristu připojil hned po sv. Ondřejovi. Po něm se apoštolem stali sv. Petr a hned on. Jakub patřil mezi Kristovy nejdůvěrnější spolupracovníky – byl jedním ze tří, kteří viděli Proměnění Páně, jedním ze tří svědků vzkříšení Jairovy dcery, jedním ze tří, kteří s ním měli bdít v Getsemanské zahradě, byl výslovně jmenován mezi těmi, kteří očekávali a přijali o Letnicích Ducha svatého. Na rozdíl od Pavla zanechal jen nepatrné písemnosti.
A právě sesláním Ducha svatého začínají některé legendy – údajně vzal ihned doslova Kristovo přikázání Jděte do celého světa a učte národy a usedl na první loď, která plula do tehdy nejvzdálenějších končin, na Pyrenejský poloostrov. Toto tvrzení se zakládá ovšem pouze na mezeře v líčení Skutků apoštolských, kde se pak hovoří už jen o dvojici Jan a Petr, místo o trojici Petr, Jakub a Jan, jako předtím v evangeliích. Na pokřesťanštění Hispánie má ovšem pravděpodobně spíš podíl sv. Pavel, který v jednom ze svých listů oznamuje odchod do oné oblasti. Některé novodobé názory považují tuto cestu za zcela jednoznačnou.
Podle tradice byl sv. Jakub Starší jako vůbec první z apoštolů umučen až po návratu do Svaté země. Vydal se k ryze pohanským keltským a iberským kmenům na severu Hispánie, strávil tu dle tradice (Nový zákon se ale o žádné podobné cestě nezmiňuje) mnoho let, ale bez valného výsledku. Svou misi musel opustit, aby se dostavil do Jeruzaléma na apoštolský koncil jednající tehdy o závažné otázce přijetí pohanů do církve. Zpět do Hispánie se živý už nevrátil.
Při kázání v Jeruzalémě byl přepaden farizeji; hodili mu na krk provaz a předvedli před krále Heroda Agripu I., vnuka Heroda Velikého. Cestou na popravu Jakub uzdravil nemocného. Pod tímto dojmem jeden z farizejů, Josiáš, prosil Jakuba za odpuštění. Oba byli popraveni mečem. Podle Klementa Alexandrijského se to událo před Velikonocemi r. 42. Některé z těchto výjevů vylíčil Mistr rajhradského oltáře v oltáři, který je dnes uložen v Národní galerii v Praze. Vyprávění, podle něhož Jakub kázal a šířil evangelium ve Španělsku, je apokryfní, až někdy ze 7. století, ale přesto o dvě stě let později se za místo jeho posledního odpočinku prohlásilo Santiago.
Historie sv. Jakuba v Compostele je tudíž zcela evidentně bohatou směsicí skutečností a legend, jež je obtížné třídit. Jak ovšem víme dnes, účelem legend bylo dávat příklad a návod ke křesťanskému životu, a až teprve na dalším místě informovat o skutečných událostech. Proto tedy můžeme brát jen jako přibližnou informaci, že Jakubovy ostatky byly kolem r. 550 přeneseny z Jeruzaléma do kláštera Raithu v Palestině, odtud se v 7. století dostaly s mnichy do španělské Zaragozy a po invazi Maurů do Galicie. Další legenda je spjata právě s tímto starým římským městem (Caesar Augustou), kde se Jakubovi údajně zjevila P. Maria na sloupu (a povzbudila ho v evangelizaci), který je tam předmětem úcty. Tato legenda vychází z tradice, že se apoštol vylodil někde v oblasti jihovýchodního středomořského pobřeží Španělska mezi Cartagenou a Almeríou a poté co kázal v Granadě, odešel do Zaragozy.
Jiná z četných legend ovšem praví, že tělo sv. Jakuba bylo krátce po apoštolově popravě na lodi tajně dopraveno do Španělska. Plavidlo přistálo v Galicii, kde jeho stoupenci mučedníkovo tělo pohřbili. Podle další legendy sem tělo apoštola po jeho smrti přenesli andělé. Dle jiné verze putovalo jeho mrtvé tělo na lodi bez posádky napříč celým Středomořím, až uvázlo v úzkém zálivu na západním pobřeží Hispánie, tam, kde dnes stojí přístav Padrón, někdejší římská Iria Flavia na pobřeží Atlantického oceánu; zde byly jeho ostatky uloženy. O apoštolském místě, locus apostolicus, existují první psané zprávy a zmínky už ve čtvrtém a pátém století.
Pokračujeme-li v historické interpretaci legend, v neobydleném místě poblíž sídla biskupství v někdejším městě Iria Flavia, spatřil 25. července (toto datum zůstalo definitivně jako svátek světcův) 813 jistý mnich-poustevník Pelagius (Pelagio, Pelayo) nezvyklou záři. Ke hrobu, dlouho předtím hledanému, byl doveden jasnou hvězdou (v dalších verzích legendy třemi hvězdami, které nad hrobem mimořádně zářily, nebo dokonce celým hvězdným polem). O úkazu informoval biskupa Theodomira. Na světlem označeném místě byl poté objeven mramorový náhrobek z římské doby s pravděpodobnými ostatky sv. Jakuba Staršího a jeho dvou učedníků. Ostatky, které se pak staly symbolem celé cesty, byly ponechány na místě nálezu, v původním antickém hrobu. A k nim se přestěhoval i sídelní biskup z Irie Flavie Theodomiro, jenž pomáhal ostatky nalézt. Král Alfons II., který tehdy panoval v Asturii a Galicii, dal ihned nad náhrobkem vybudovat malý kostel a při něm benediktinský klášter. Poblíž vznikla i osada s 300 obyvateli; zanedlouho začala rychle růst. Dnešní, románská bazilika z 11.–12 století, je už čtvrtá v pořadí.
Podle jména světce a současně i podle antického pohřebiště na podivuhodném místě, Hvězdném poli (Campus Stellae), obdrželo místo – budoucí hlavní město Galicie – svůj název: Santiago (Sant´ Iago – Svatý Jakub) de Compostela, tedy místo „Svatého Jakuba v Hvězdném poli.“ Elegantně bychom mohli všechny tyto legendy shrnout a odbýt spolu s Ohlerem dvěma slovy: jeho tělesné ostatky se dostaly na severozápad Iberského poloostrova „zázračným způsobem.“
Okrajovému postavení Asturie v průběhu věků – historickému i zeměpisnému – vděčíme dnes za to, že se zachovala řada památek, ukazujících stav architektury raného středověku. V této oblasti, jediné, která se ubránila ničivým nájezdům Arabů (Santiago bylo zničeno, ale Asturie nikoliv; Don Pelayo zvítězil r. 718 v bitvě u jeskyně Covadongy a ustavil malou monarchii, jejímž prvním sídlem byla malá obec Cangas de Onís). „Covadonga (tj. místo vítězné bitvy nad muslimy) je jedním ze základních kamenů Evropy, řekl papež v homilii konané na vrchu Monte del Gozo (Hora radosti, latinsky Monsgaudii – tak byl zván vrch, od kterého byl vidět cíl poutního místa), asi 5 km od Santiaga, kde se sešli poutníci s papežem Janem Pavlem v r. 1989 – a kdy, na „cestě očištění a pokání, obnovy a smíření“, krátce před pádem komunismu, papež předpověděl brzké sjednocení Evropy.
Kolem nálezu hrobu světcova existuje řada pochybností, nicméně 6. května 899 byl na tomto místě vysvěcen nový bazilikální kostel podle pokynu krále Alfonse III., ale až počátkem 12. století se biskup Diego Gelmírez zasloužil o to, že se Santiago dostalo jako poutní místo na úroveň Říma a Jeruzaléma. Doslova se tak stalo r. 1095, kdy papež Urban II. udělil městu statut apoštolského stolce, a tak povýšil Santiago do stejné kategorie jako Řím. Vzrůst Santiaga naznačují už jen změny jeho názvu: Locus Sancti Iacobi (asi 830–880), pak Villa Sancti Iacobi (asi 900–1040) a nakonec Civitas Sancti Iacobi (asi 1150).
Roku 1122 zavedl papež Kalixt (Calixtus, papežem v l. 1119–1124) kázání, jež vyzývá výslovně k poutím do Santiaga. Současně byl stanoven takzvaný jubilejní compostelský rok neboli svatý rok, opakovaný vždy v letech, kdy 25. červenec připadá na neděli. Naposledy to bylo v roce 2004. Otvírání a zavírání katedrály je každý den ve svatém roce doprovázeno zvukem tradičních hobojů a šalmají. Santiago znali i poutníci v odlehlých místech mimo kontinent, např. v Anglii, jak nás informují Chaucerovy Canterburské povídky prostřednictvím postavy Alisy z Bathu: … „i ve Španělích Jakub byl jí znám“. Stručně řečeno, rostoucí obliba vtiskla poutnictví do Compostely charakter masového hnutí, podporovaného a řízeného špičkami středověké Evropy.