Z Bratislavy do Vídně pěšky? Proč ne! Tři dny, stovka kilometrů, promočené boty, puchýře, ale i smích, římské památky, krásná příroda a nečekané projevy lidské laskavosti. Velikonoční putování po Svatojakubské cestě podél Dunaje s námi sdílela poutnice Veronika Hamerníková – a bylo to dobrodružství, které stálo za každý krok. I ten bolavý.
Dlouho jsme nikam nešli, a mě už svrběly nožky. Kam bychom tak mohli vyrazit? Bloumala jsem očima po mapě. Hledala jsem rovinaté trasy okolo řek a pak jsem ji uviděla: svatojakubskou cestu mezi Bratislavou a Vídní. Jen tak z hecu jsem ji změřila, a vyšlo to na krásných 75 km. Svolala jsem rodinnou radu a ukázala jim plán cesty: tři pohodové dny okolo Dunaje, rovinka, sluníčko… kdo se přidá?
Dovolenou šetříme kvůli dětem na letní prázdniny, a tak jsme vybrali termín poutě na Velikonoce. Manžel chtěl prožít čtvrteční obřady ve společenství řečkovické farnosti, ještě jsme stihli jedno zelené pivo, dobalili batůžky a na Velký pátek ráno jsme už hnali na vlak do Bratislavy.
Vlak byl nacpaný až po střechu, ale díky on-line nákupu jízdenek jsme měli zarezervovaná sedadla. Do Bratislavy jsme dorazili na čas. Ještě jsme ani nedošli do centra, a už nás přivítaly první kapky deště. Zatím to byl ještě takový májový deštík, akorát spláchl zaprášené ulice. Naše první kroky vedly do katedrály sv. Martina. Krátce jsme se pomodlili a hledali první razítko do našeho deníčku, ale marně. Razítko měli jen v Infocentru, kde bylo zamčeno na sedm západů.
Pokračovali jsme směrem k Dunaji, přešli ho po mostě a za chvíli jsme už překračovali desinfekční vanu na hraničním přechodu s Rakouskem – to kdyby s námi cestovalo nějaké slintající zvířátko (kulhavku jsem měla já, už od těch schodů na most). V Rakousku se nám nad hlavou honily černé mraky, a než jsme došli na dohled první vesnice, spustil se prvotřídní liják. S drobnými přestávkami trval až do večera.
Cesta byla opravdu rovinatá, ale k pohodě měla daleko. Brzy jsme byli všichni promočení do poslední nitky, v botách rybník, ponča vlhká shora, zespodu. Některé hlásky se dokonce ozývaly, že by se nejraději obrátily směrem k nejbližšímu nádraží a frčely zahřát se do vlastní postele. Když jsme míjeli výrobnu rakví, měla jsem sto chutí se tam uložit k odpočinku i já. Nakonec jsme se přeci jen hecli, ti nejbolavější si zobli pár brufenů a pokračovali jsme dál.
Původně jsme chtěli vylézt na zříceninu hradu v Hainburgu, ale byla taková mlha a liják, že jsme ho jen z uctivé vzdálenosti obešli a pokračovali dál. V Bad Deutsch je krásný kostel a já v něm byla několik kouzelných minut úplně sama, protože zbytek rodiny se krmil svačinou na náměstí. Když všichni nabrali sil, vyškrábali jsme se ještě na Kirchenberg, ale k naší smůle byl starobylý kostel zavřený, a tak jsme zas putovali dál. Naším cílem byl Petronell-Carnuntum, město plné římských památek. Pospíchali jsme s černými mračny v zádech, které nás nakonec kousek před městem dostihly, a na ubytování jsme dorazili jako zmoklé slepice.
Pokojíky byly voňavé a největší radost nám udělala vana s horkou vodou. To byla úleva. Ošetřili jsme bolavé nožky (to mokro jim fakt nesvědčilo), pověsili vlhké svršky, kde se dalo, zahráli si karty a brzy jsme usnuli jako koťata. Bodejť by ne, našlapali jsme úctyhodných 34 km a fakt jsme toho měli dost.
Ráno jsme se vzbudili natěšení na výbornou snídani, sbalili batůžky a vyrazili dál. Napřed jsme prozkoumali pozůstatky římského amfiteátru, prošli tzv. Pohanskou bránou, a vesele jsme pokračovali. Sluníčko svítilo od samého rána, obloha byla bez mráčku a kilometry po rovných cestách rychle ubíhaly.
V Regelsbrunnu nás v kostele sv. Jakuba čekalo překvapení: pro poutníky gauč přímo naproti oltáře! A samozřejmě razítko a jako bonus láhev s čerstvou vodou (nevyužili jsme, nesli jsme na zádech dostatek). Chvíli jsme si odpočinuli a putovali zase dál. Úseky byly rovné jako podle pravítka a my mohli svižně šlapat. V Haslau an der Donau jsme okoukli kapličku, posvačili před kostelem, krátce jsme se pomodlili uvnitř a zase jsme ťapali. V Maria Ellend je u nádraží pěkný kostelík, ve kterém nás přivítal polský kněz a prohodil s námi lámanou česko-slovenštinou pár slov. Orazili jsme si deníčky, přešli silnici a v přilehlém parku jsme se pomodlili křížovou cestu (mají i růžencovou variantu). Chvilku jsme poseděli v Lurdské jeskyni. Čekal nás nejhezčí úsek dne, stezka vedoucí přímo okolo řeky Fischa. Po vodě pluly labutě, v křovinách zpívali ptáci všeho druhu, sluníčko na nás prosvítalo skrze hustou záclonu větví a než jsme se nadáli, byli jsme ve Fischamendu. Hned na kraji města stojí kostel, ve kterém jsme se krátce pomodlili, našli jsme supermarket, nakoupili dobroty k večeři a zamířili do penzionu. Umyli jsme se, najedli, zahráli karty a svalili jsme se do postýlek. Měli jsme za sebou přes 30 km.
V neděli ráno jsem ještě se zavřenýma očima otejpovala bolavé nohy, posnídali jsme (pro poutníky snídaně zdarma) a vykročili jsme vstříc Vídni. Nejprve jsme kráčeli okolo Dunaje, cestou necestou, tedy spíš necestou, protože cestu loni vzala velká voda. Ve Schwechatu jsme se tradičně zastavili v kostele, orazítkovali deníčky a vykračovali dál – když v tom u nás zastavilo auto a řidička nám darovala svíčku se symbolem Poutníků naděje. Poděkovali jsme a šli dál… a na konci města u nás ono auto zastavilo znovu, a paní dala každému uvařené obarvené vajíčko – vždyť jsou přece Velikonoce, říkala. Bylo to milé a hřálo nás to na srdíčku ještě dávno poté, co jsme dorazili domů. Sluníčko svítilo jako o život a my marně hledali stín. Brzy jsme sice vkročili do Vídně, ale ještě jsme měli před sebou hodně dlouhou cestu. Napřed jsme museli přejít přes vysoké mosty na ostrov (po schodech to fakt bolelo), a pak jsme na ostrově přes dvě hodiny kličkovali mezi cyklisty do rytmu arabských šlágrů z párty na protějším břehu. Byli jsme unavení, zaprášení a spálení od sluníčka a už jsme se těšili, jak dojdeme do cíle – Svatoštěpánského dómu. Poslední kilometry jsme sotva pletli nohama. Děti vyloudily kopeček zmrzliny, v katedrále jsme se krátce pomodlili, vyprosili jsme si v obchodě se suvenýry poslední razítko a pospíchali jsme na nedělní mši do chrámu sv. Petra. Obsadili jsme poslední řadu židliček a hodinu jsme se regenerovali na těle i na duši. Pak nám zbývalo už jen dojít na nádraží a frčet domů. Měli jsme v nohách přes 35 km a těšili jsme se na sprchu a do postele. Před námi bylo velikonoční pondělí a kluci se už nemohli dočkat mrskutu.
Shrnutí: i když podle map cesta měla mít 75 km, nachodili jsme rovnou stovku. Některé úseky nebyly schůdné kvůli vydatnému dešti, jiné vzala loňská povodeň, část trasy byla přeznačkovaná (aby se vyhnula frekventovaným silnicím a soukromým pozemkům) a něco zavinila chyba navigátora, který miluje své zkratky… ze kterých jsme se tentokrát ve 100 % vraceli potupně zpět na vyznačenou trasu. Na 3 dny to bylo dlouhé, příště to chce o den víc. Neprozíravě jsme si vzali jen jedny boty, a když nám promokly, šlapali jsme ve vlhkých ještě druhý den – následkem čehož jsme si odnesli nepěkné puchýře a já takový zánět, že jsem se upřímně bála, že přijdu o prst (tři dny jsou přece v pohodě a pršet prý nebude – někdo tomu věřil tak, že vybalil i pláštěnku… litoval!). Takže příště všichni ponča a náhradní boty. Cesta skutečně vedla po rovince, je sjízdná i s kočárkem, na kole nebo na vozíku. Některé rovinaté úseky jsou opravdu dlouhé, a člověk sice může šlapat rychle, ale po pár kilometrech si připadá jako morče v kolečku. Hodí se opalovací krém s vysokým UV faktorem (my měli 50 a stejně jsme vypadali jak rudoši). Krajina byla pěkná, obzvláště okolo řek. A do Petronellu-Carnuntumu bychom se ještě chtěli vrátit a navštívit muzeum s římskými exponáty. Mimochodem, ten prst jsem nakonec zachránila (nehet teda ne), a za dva týdny jsme byli schopní vyrazit na další pouť. Ale o tom zase příště.
Veronika Hamerníková