Naše emeritní předsedkyně, Olga Jankovcová účinkuje v novém poutnickém dokumentu Každý krok se počítá, který si můžete přehrát na ČT iVysílání: https://www.ceskatelevize.cz/porady/13330029523-kazdy-krok-se-pocita/
KDYŽ POTKÁ POUTNÍK POUTNÍKA NA CESTĚ DO SANTIAGA DE COMPOSTELA, PRVNÍ OTÁZKA JE JASNÁ: ODKUD JDEŠ?
Protože každý krok se počítá. A každým metrem je člověk blíž svému příběhu. O tom Vás přesvědčí čtyři velké příběhy českých poutníků: Kvakina, jenž vyšel z Boskovic. Olgy, která pouť zvládla v seniorském věku. Maria si cesta přivolala sama od sebe a Petra, který ochrnul na půl těla a když vstal z invalidního vozíku, vyšel. Do toho budeme sledovat nového poutníka Kamila Bartoška, kterého všichni znají jako Kazmu – baviče a mystifikátora. Během 320 kilometrového pochodu poznáme jeho pravou tvář a zároveň kouzlo samotné poutě do Santiaga de Compostela. Dokumentární film pro všechny, kteří přemýšlí o vykonání pouti. Tak ti po zhlédnutí půjdou. A ostatní o tom začnou přemýšlet.
„FILM JE VĚNOVÁN P. FRANTIŠKOVI LÍZNOVI“
„Jezdil jsem za Františkem Líznou do Vyšehorek jej přemlouvat, aby v našem dokumentu vystoupil a odvyprávěl svůj neuvěřitelný poutnický příběh. Bohužel jsem to nestihnul. Ze setkání s panem Líznou jsem hodně žil a pomohl mi k natočení samotného filmu a tak bylo to nejmenší mu film věnovat.“
Tadeáš Daněk, režisér
KAŽDÝ KROK SE POČÍTÁ
dokumentární film o pouti do Santiaga de Compostela
účinkují: Kamil Bartošek, Marek Vácha, Václav Cílek, Olga Jankovcová, Karel Dvořáček, Jiří Kostrba, Zdeněk Susa, Petr König, Vladimír Beneš, Ladislav Zibura, Alois Vaněrek, Karolína Fučíková, Štěpán Petlach
Námět a režie: Tadeáš Daněk
Kreativní producent ČT: Patrick Diviš
Výkonný producent Bumerang Film: Jan Perout
Stopáž: 52 minut
“Člověk by měl život žít a pozorně se dívat na to, co nabízí.”
Rozhovor s režisérem Tadeášem Daňkem o filmu a jeho vztahu k poutnictví.
Proč je pro Vás poutnictví téma?
Přivedla mě k tomu máma, která začala na stará kolena putovat. Ona je věřící, já ne. Ale tohle nás spojovalo. Každý v tom viděl to svoje. A tak jsme spolu vyrazili. Začali jsme na svatojakubské cestě v Bratislavě a došli do Vídně. Pak jsme každé léto pokračovali a cílem bylo za pár let dojít do Santiaga de Compostela. Já už bohužel nestíhám a skončil jsem v Linci, ale máma pokračuje a letos došla ke švýcarským hranicím a další léto opět vyrazí o kousek dál.
Jak daleká cesta byla od původní myšlenky k filmu?
Delší než cesta do Santiaga. A 17.4. uvidíte na ČT 2, jestli stála za to.
Proč zrovna Santiago a proč Kazma?
Já si myslím, že by člověk měl život žít a pozorně se dívat na to, co nabízí. Že chceme natočit film o pouti do Santiaga bylo jasné od začátku. Důležité bylo kdo půjde. S Kamilem Bartoškem (Kazma – internetový bavič a mystifikátor) jsem kamarád a viděl jsem, jak dokáže lidi inspirovat. Například, když měl přednášku na vysoké škole v Brně a po skončení hodně lidí odcházelo a říkali, že udělají to a to. Ta energie byla neskutečná. Podvědomě jsem tak věděl, že Kamil dokáže lidem dát odvahu něco udělat. Ale přímo jsem jej neoslovil. Dříve jsme si jen tak volali, co ten druhý dělá. A já mu řekl, že mám v plánu natočit dokument o Santiagu. Kamil odpověděl, že to chce jít taky. A v tento okamžik se vše spojilo dohromady.
Proč by se podle Vás měli lidé na film podívat?
O cestě do Santiaga hodně lidí přemýšlí, tak doufám, že film bude poslední motivací k tomu opravdu vyjít. A ti co ještě vůbec o tom neuvažovali, tak po zhlédnutí snad začnou aspoň přemýšlet.
Jak Vás natáčení a pouť obohatili?
Za mě jsme udělali vše, co bylo v našich silách. Ale navždy s touto cestou budu mít spojený tenhle zážitek. Den před příchodem Kamila jsme jeli natáčet ilustrační záběry východu slunce u katedrály, což je takový pomyslný cíl. Jen jsme položili kameru a sledovali, co se děje. Večer, když jsem to tam byl prohlédnout, tak mi to tam připadalo jako na Václaváku. Plno turistů a já si lámal hlavu nad koncem filmu. Ale to ráno tam byli jen poutníci. Nejzajímavější mi přišel takový rituál, který pár poutníků praktikovalo. Seděli naproti a pozorovali východ slunce. Já udělal to samé a pozoroval co se děje. A najednou mi to dávalo neskutečné obrázky. Jeden poutník došel z posledních sil a přijela pro něj sanitka. A pak se přede mnou postavil starší pár. Já v tu dobu řešil rozchod se svoji přítelkyni. Starší pár se políbil a rozbrečeli se. A já cítil tu tíhu té cesty, která pro ně nemohla být jednoduchá. Stejně jako jejich společný život. Ale dali to a jsou tady. A já jsem si v tu chvíli řekl, že přesně tohle chci od svého dalšího vztahu. Volal jsem to Kamilovi, že jej druhý den čeká rituál přivítání slunce. Nebyl nadšený, ale řekl, že pro film to udělá. Nastal druhý den Kamil tam seděl a nic se nedělo. Začalo vycházet slunce a v ten okamžik celé náměstí rozezněl sborový zpěv. Někdo k nám přicházel. Byli to vozíčkaři a handicapovaní s doprovodem. Prostě skupinka, která to měla nejtěžší tuto dlouhou cestu podstoupit. Zastavili se přímo před Kamilem – skoro jako kdybych režíroval hraný film a postavil je na značky. Jeden z doprovodu vytáhl alpský roh, který má tak dva metry a musel jej celou dobu nosit. A začal hrát, všichni se začali objímat. A ta energie byla nepopsatelná – něco mezi nebem a zemí. Koukl jsem se na zvukaře, který slzel a já okamžitě začal taky. A i ten Kamil byl dojatej. Věděl jsem, že konec filmu jsme dostali za všechno to těžké, co jsme museli předtím podstoupit. Lepší bych nevymyslel.
Je poutnictví jen pro věřící?
Kdyby bylo, tak nechodím.
