Ladislav Zibura, český cestovatel a spisovatel, o svých poutnických začátcích a o tom, kam ho až pěší cesty přivedly.
„Přijde mi úchvatné, k čemu všemu mě dokázalo přivést jenom to rozhodnutí, že budu chodit jenom pěšky. To jsou věci, které bych jinak vůbec nezažil. A které nejsou krásné svojí extrémností, že bych byl v cizí zemi, překonával nebezpečí, chodil pěšky dálničníma tunelama, ale v rovině lidských setkání. Že jsem se mohl potkat s lidma, kteří byli ohromně překvapení z toho, proč tam přišel ten běloch s batohem, strávit s nima nějaký čas.
A poté, co jsem na cestách strávil intenzivně asi rok a vždycky jsem musel dávat důvěru lidem, a ty lidi tu důvěru nikdy nezradili, tak já už prostě nemám lidi rád jenom ze svého přesvědčení, ale mám lidi rád ze své zkušenosti. Protože jsem se tolikát přesvědčil, že lidi jsou v jádru dobří, že už o nich nedokážu uvažovat jinak. To je moje osobní zkušenost. A to je vždycky nejsilnější věc, kterou tak jako zvnitřníš. A proto jsem přesvědčený o tom, že by bylo skvělé, kdyby se lidi vydávali pěšky do světa. Aby se na vlastní oči přesvědčili o tom, že to je lepší místo, než jak se může zdát z médií.“