Hlavním osobním svatojakubským poutnickým znakem a symbolem, později přeneseným i na některé další světce-poutníky, je však mušle – lastura hřebenatka svatojakubská (pecten jacobaeus L.), umístěná obvykle na velkém, vpředu zvednutém klobouku nebo na klopách pláště či na mošně (místo ní nebo spolu s ní je někdy znázorněna nádoba z tykve). Dvojice skořápek na klopách „znamenaly dva příkazy lásky k bližnímu, na nichž musí nositel mušle stavět svůj život, tj. milovat Boha nade vše a bližního svého jako sebe sama“. Tato sestava atributů se udržela až do 18. století. Není náhodou, že právě lastura se stala symbolem poutníků. Její „obyvatel“ či „majitel“ pohybuje se totiž odrážením „nohy“, kterou vystrkuje z mušle. Mušle je také symbolem člověka a jeho pěti smyslů (hvězdice s pěti cípy), kterou je nutno otevřít, aby byla nalezena perla, která nemá být – podle biblického příměru – předhozena vepřům.
Pecten jacobaeus se vyskytuje výlučně u atlantského pobřeží, zatímco jemu velice podobný Pecten maximus, který se tam vyskytuje také, je zase charakteristický pro středomoří. Pecten jacobaeus má dvě skořápky – jednu vypouklou (resp. vyhloubenou, podle toho, z které strany se na ni díváme, a jednu plochou. Konvexní byla používána poutníky také k jídlu a pití.
Už Codex Calixtinus uvádí, že se mohly koupit v atriu katedrály; jinak byly k dispozici odznaky kovové a cínové. Před odjezdem byly poutnické atributy požehnány, obyvatelé obce a členové radnice doprovázeli procesí za zpěvu hymny. Poutníci odcházeli většinou ve skupinách (vzhledem k možnosti najít nocleh byly ideální skupiny čtyř až pěti lidí), buď pěšky nebo na koni. Koňmo cestovali zejména bohatší lidé a rytíři, pro něž „nemohlo být příjemnější náboženské povinnosti než pouť. Byla tím spásonosnější, čím byla delší a nebezpečnější – v tom případě se ostatně málo lišila od vojenské výpravy: rytíři, kteří bojovali proti nevěřícím ve Španělsku nebo ve Svaté zemi, se vydali na cestu především s úmyslem navštívit hrob svatého Jakuba Kompostelského nebo Boží hrob. … Duchovní, kteří je vždy doprovázeli, přinášeli si z takové cesty vzpomínky na stavby, na scenérie, jež viděli, a přání reprodukovat tvary, jež na ně zapůsobily. Tehdejší obliba poutí částečně vysvětluje homogennost vysoké evropské kultury a příbuznost rysů, jež měla umělecká díla rozptýlená v různých částech křesťanského světa“. Jinými slovy, jednotu evropského umění v 11.–12. století částečně vysvětluje rozšíření poutí a soudržnost klášterních komunit.
Nutno připomenout, že situaci jim usnadňoval názor, že v poutníkovi má být spatřován sám Kristus. Proto měli nárok na nocleh jak chudí, tak bohatí. Aby nemohlo docházet ke zneužití pohostinství, v řadě míst mohl poutník setrvat pouze jednu noc, v Santiagu samotném dvě až tři noci. Před Santiagem se obvykle vykoupali.
Od 17. století pak byl pro příchod poutníků stanoven pořádek, podobný, jaký se udržoval u procesí: v čele nesli kříž, za ním pak kráčeli věřící poutníci ve dvou ač čtyřstupech podle postavení, pohlaví a věku. Před průčelím chrámu je vítali kněží kratším proslovem. Byli vedeni chrámem kolem ochozu, aby nevznikaly protichůdné tlaky a nebyla vyvolána panika. Po příchodu se poutníci podrobili zpovědi, a nakonec došli až k hrobu a soše světce, jemuž pokládali na hlavu svůj klobouk. Během bohoslužeb působily na jejich city jak samotný průběh liturgie, tak slova, zejména kázání, které bývalo vyvrcholením pouti (třeba jen svou emocionální váhou), a zejména zpěv za doprovodu hudby, dále čichové složky (kadidlo, svíce spalující vonný včelí vosk) apod. Zde můžeme připomenout jednu ze zvláštností katedrály santiagské – obrovskou kadidelnici botafumeiro, která se uváděla do chodu přes celý kostel, aby provoněla ovzduší, které mohl ovládat i zápach upocených těl. Pokud kostel nestačil, přihlíželi poutníci mši konané před průčelím, které tak vytvářelo jakýsi obrovský retábl – oltářní obraz. Toto pojetí se pak dostalo do Ameriky, kde se uplatnilo při christianizaci indiánů, kteří nebyli navíc zvyklí na interiérovou architekturu. Jejich ubytování v ubytovnách a zejména v nemocnicích bylo doprovázeno rituálem mytí nohou, který se pak přenesl do velikonočních obřadů (na Zelený čtvrtek) v kostelech na celém světě, a udržel se dodnes; u nás má vzorovou tradici zejména v katedrále sv. Víta, kde nohy umývá pražský biskup.
Nepodlehneme pokušení a nebudeme se zabývat i jinými možnými, bezmála nekonečnými variantami významu mušle; přijměme z pracovních důvodů zatím pouze její význam poutnický. I když se mušle stala symbolem poutníka ke hrobu sv. Jakuba z důvodů ne zcela jasných, její souvislost se zdrojem života – vodou, kterou poutník nejvíce potřeboval, je očividná a vysvětluje její oblíbenost. Nesmíme ovšem zapomenout, že už na hrobech prvních křesťanů symbolizuje vzkříšení. Jiný úhel pohledu poskytuje jedna z legend, v níž se praví, že když byl jakýsi poutník na své cestě překvapen Araby, skočil do moře, kde zůstal pod vodou, dokud neodešli. Vynořil se pak pokryt mušlemi.
Připomeňme, že nošení mušle mělo kromě označení poutníka i další praktické důvody (sloužila k nabírání a pití vody, podle některých teorií i k zaměřování cesty). Avšak nejen mušle. Poutníci mívali připevněny i poutní odznaky odlité z kovu, vybavené očky pro uchycení na oděv nebo jiný podklad. Z pozdně gotických deskových maleb či grafik je doloženo, že odznaky byly často upevňovány i ve větším množství na kloboucích (předpokládá se ovšem, že znak byl upevněn na klobouk až po dosažení cíle). byla funkce těchto odznaků trojí: za prvé dokazovala absolvování příslušné pouti (např. byla-li cesta uložena za trest); za druhé jim byla podle dobových zvyklostí připisována určitá ochranná funkce i ve smyslu amuletně-medicínském (podle zaměření konkrétního světce nebo poutního místa) – po vysvěcení nebo dotýkání sochy světcovy v Compostele se mušle stávaly devocionáliemi; a za třetí fungovaly i jako dnešní turistické suvenýry.
Vedle četných liturgických předmětů se převážně v klášterech z cínu vyráběly také odznaky. Nejčastěji se jedná o poutní odznaky s motivy postav světců. Vzhledem k oblibě putování do Svaté země i za ostatky svatých do poutních míst v Evropě, „znamenal poutní odznak nejen doklad o dosažení určitého místa, ale pro samotného věřícího měl mnohdy význam svátosti“ (sic). Připevněny na šatu či pokrývce hlavy se tyto odznaky dostávaly do velikých vzdáleností od místa svého vzniku. Jejich výroba byla doslova masová. Jsme informováni, že pro opatření požadovaných materiálů, a tudíž i ostatků, neváhali panovníci – z nichž někteří, jako např. Karel IV., se stávali sběrateli ve velkém – dopravovat vše, co bylo potřeba „skrze schopné kupce a obstaravatele královy během dlouhé doby i ze vzdálených krajin.“
V českém prostředí je výskyt poutních odznaků doložen až ve 14. stol. ojedinělým nálezem dnes uloženým ve sbírkách Muzea hlavního města Prahy. Dosti neumělý reliéf s prolamovanými plochami připomíná motivy kopí a hřebu Páně.
Pro souvislost mušle s nástrojem Kristova křtu najdeme svatojakubské motivy – postavu apoštola jako poutníka s mušlí v ruce zejména na cínových křtitelnicích z 15. století, které se u nás vyskytují poměrně hojně. Vůbec nejstarší z nich, z r. 1406, je v kostele sv. Ducha v Hradci Králové (původně z kláštera v Podlažicích), v Praze pak v chrámu P. Marie před Týnem z r. 1414, v kostele sv. Jindřicha (1487), sv. Štěpána (1462) a P. Marie Sněžné (1459). Na neposledním místě se sv. Jakub objevuje na liturgických rouchách, jinak z oněch dob málo dochovaných, jako např. na kasuli z Čech z UPM, datované do 80. let 15. století (Sv. Jakub starší s holí a mušlí, v dolní části dorsálního kříže na kasuli). Podobně najdeme sv. Jakuba staršího (s kopím?) v dolní části dorsálního kříže na kasuli z Tachova, datované do let 1470–90.