Pouť je skvělá věc. Přináší svobodu, umožňuje utřídit si myšlenky, dává prostor pro důležitá životní rozhodnutí. Zároveň jsou zážitky z putování dost nepřenositelné – kdo nikdy neputoval, nebude nejspíš nadšenému vyprávění tolik rozumět, kdo ten pocit zná, sám nejlíp ví, o čem je řeč. Dnes už je hodně zdrojů k trasám, možné přípravě i vybavení. Pojďme se ale na chvíli věnovat oblasti, o které se zas tolik nemluví. Jak už totiž poznal hobit Bilbo Pytlík, “pouť je cesta tam a zase ZPÁTKY”. Tenhle text si v žádném případě nedělá nárok na nějakou univerzální pravdu a můžete s ním nesouhlasit od začátku do konce.
Návrat z pouti ke svému běžnému životu je z našeho pohledu stále součástí pouti. Možná dokonce tou nejdůležitější a pro někoho také nejtěžší. Z pouti se totiž často vrací někdo jiný, než kdo se na ni vydal. I proto se na pouť vydáváme. Ať už si to uvědomujeme nebo ne, vydat se na cestu je často víc než pouhé rozhodnutí jít. Říká se, že když camino zavolá, poutník musí jít. Nebo nás jen něco uvnitř šťouchne, abychom si dali trochu odstupu od každodennosti a získali potřebný nadhled nad svým životem.
Dny na pouti jsou jako nepopsané stránky volající k naplnění. Máme nekonečnou paletu barev, kterými je můžeme zaplnit. Je jen na nás, které si vybereme. Jak daleko půjdeme, jaké zvolíme tempo, kde se zastavíme, kdy se dáme s někým do řeči nebo si naopak zvolíme samotu pro rozjímání. Dřív nebo později se mohou začít objevovat otázky na to, co bychom mohli ve svém životě změnit, co začít nebo skončit. Krajina pak často odpovídá jako otevřená kniha. Právě díky jednoduchému režimu jít, spát, jíst, kdy zmizí většina běžných rozptýlení, dokážeme dávat zdánlivě bezvýznamným situacím tu pravou váhu. I nejzarytější pragmatik při ztrátě třetí věci ze svého batohu možná začne dumat nad otázkami jako “Netáhnu toho v životě příliš?” nebo naopak “Neztrácím svou nepozorností v životě důležité věci/lidi/okamžiky?” Ať tak či onak, udělat po návratu ty správné kroky se zdá být tak snadné.
A někdy taky ne. Motivace ke změně se po zajetí do starých kolejí najednou může vytratit jak pára nad hrncem. Co vypadalo nad slunce jasnější je uchopitelné jako včerejší den. Realizace nových myšlenek se musí odložit až po vyřešení neodkladných pracovních záležitostí. Bolest z rozpadlého vztahu, se kterým jsme se na pouti přece jasně dokázali rozloučit, je znova zpátky. Aby toho nebylo málo, můžeme nám připadat, že se po pouti třeba cítíme hůř než před ní. Místo otevřeného prostoru nás svazují čtyři stěny, jednoduchost střídá zahlcení. K našim dřívějším starostem a trápením přibyly nové, o kterých jsme dřív neměli ani tušení. Ptáme se, jestli to celé vlastně stálo zato. Může se nám zdát, že to bylo celé úplně k ničemu. A přesto věřte, že nebylo. Jen se nás pouť možná dotkla trochu jinak než jsme očekávali. Být citlivějšími ale není špatně. Naopak, dělá nás to více lidmi.
Pokud se Vás téma návratů z pouti jen trochu dotýká, zůstaňte s námi. Rádi bychom postupně nabídli několik nápadů, jak si návraty trochu usnadnit a jak se o sebe postarat, když to potřebujeme. Pokud dáváte přednost osobnímu setkání, zveme Vás na večer věnovaný návratům – Na cestě zpátky: skupina integrace zážitků z putování.
Tento článek je věnován těm z Vás, kteří se po návratu z pouti potýkáte s nějakou těžkostí. Vězte, že v tom nejste sami. Inspirací pro jeho napsání bylo několik náhodných rozhovorů s poutníky, které náročnost návratu překvapila. Je také možné, že se Vás tíha po návratu nikdy nedotkla. Každý máme jinou míru citlivosti na její široké škále a nic z toho není dobře nebo špatně.