Od antického Řecka lidé všech kultur a náboženství konali posvátné cesty, aby si upevnili víru a svou identitu. Poutnické cesty ke Svatému hrobu podnítil už císař Konstantin, když r. 326 nechal postavit na Božím hrobě a na Golgotě baziliku Sv. hrobu. Poutě se konaly ovšem do minimálně 250 míst Evropy, jak to dokládají odznaky spojené s těmito místy. Jejich význam jakožto dlouhotrvajícího prvku evropských dějin nejen pro náboženský život, ale i pro kulturní a hospodářský rozvoj kontinentu, je nepopiratelný.
Spolu s Římem a Jeruzalémem bylo Santiago de Compostela hlavním poutním místem středověku (až do 15. století). Údajný hrob apoštola Jakuba, uctívaného jako španělského národního patrona už od poloviny 9. století, sloužil jako poutní místo skutečně celoevropského významu. Prvním známým zahraničním poutníkem byl biskup Goteschalk z Puy r. 950. Ve 12. a 13. století už svatyně v Santiagu s půl milionem poutníků ročně začala soutěžit s Římem a Jeruzalémem, zejména poté, co od roku 1244 začali vládnout v Jeruzalémě opět muslimové. Přispěl k tomu i pád Akkonu, posledního opěrného bodu křesťanských držav ve Svaté zemi. Křesťanská Evropa byla pokryta celou sítí poutí, avšak místním a krajovým poutím byly nadřazeny slavné pouti křesťanského světa, mezi něž patří právě Santiago de Compostela. Pouť byla účinným prostředkem spásy a pokáním uloženým za těžké hříchy; z hlediska uměleckého byla velice důležitá pro rozmach románského umění.
Mezi poutníky Češi tvořili jen zanedbatelnou složku, ale i tak byl jejich počet nemalý. Ve středověku se pouti do Compostely zúčastnily i velmi známé osobnosti, např. sv. František z Assisi, vlámský malíř Jan van Eyck, španělští Katoličtí králové (Ferdinand a Isabela) a další. Do Santiaga se chodilo už krátce po osvobození tohoto místa od stoleté arabské nadvlády, zhruba po roce 830. Z nestranného svědectví muslima, vyslance šejcha Aliho ben Jusufa, z 12. století, víme, že „množství poutníků do Santiaga a zpět bylo takové, že cesta na západ sotva zůstávala volná.“ Podle novodobé rekonstrukce mohlo v době největšího rozmachu putovat do Santiaga více než 1000 osob denně. Když byl Jeruzalém obsazen muslimy („nevěřícími“) a pro křesťanské poutníky se stal nepřístupným, nahrazovalo jej právě Santiago de Compostela, jakožto „Západní Jeruzalém“.
Od 11. století se putování do Santiaga stává častějším, ale definitivně se „cesta“ ustanovuje počátkem 12. století. Nábožensky byla vytyčena clunyjskými kláštery, politicky pak příbuzenskými svazky kastilských a leonských králů s hrabaty burgundskými, pány Galicie a Portugalska. Současně aragonští králové, ovládající Zaragozu od r. 1138, byli spojeni příbuzenskými svazky s hrabaty toulonskými a z Poitiers. Na budování opěrných míst pro poutníky se podíleli kromě Cluny (kde také dotvořili legendu, že prvním poutníkem do Santiaga byl sám Karel Veliký) především dominikáni, premonstráti, augustiniáni, cisterciáci a mezinárodní rytířské řády, např. templáři a špitálníci, jeruzalémští rytíři, z domácích pak řády Santiago, Alcántara, Calatrava a Montesa.
Svatojakubská cesta je skvělou kulturní komunikací, která přispěla k rozšíření poutnických (tribunových) chrámových typů a výzdobných způsobů. I když teorie „poutních cest“ nabízela snadné vysvětlení jevu, že kostely od sebe značně vzdálené mívají dost podobný půdorys i vzhled, přesto není zdrojem uniformity či naprosté jednoty, nýbrž naopak rozmanitosti a vzájemného seznamování s různými proudy románského umění v Evropě, především francouzskými. Iberské státy, znovudobývající ztracená území a rozšiřující se na úkor muslimů, dávaly pak navíc velké možnosti cizím umělcům. Řešení praktických otázek vedlo k novému přístupu i v otázkách mezinárodního práva.