V souvislosti s bojem proti muslimským uchvatitelům, kteří představovali skutečně celoevropskou hrozbu, jak se mnohé národy přesvědčily ještě v 18. století, ba i později, vznikl někdy od konce 11. století kult sv. Jakuba jako vojáka – jezdce – Jacobus miles Christi. Bitva u Clavija je známa až z pozdější tradice, ze 12. století. Nejstarší zobrazení sv. Jakuba bojovníka – maurobijce (šp. matamoros – se zachovalo v katedrále kompostelské (z r. 1230); apoštol zde vyjadřuje patronát nad katedrálou a vládu nad Galicií. Tato scéna patří k jednomu z třiadvaceti zázraků vylíčených v kodexu, z nichž pak Jakub Vorganie převzal dvanáct do své Zlaté legendy napsané v r. 1264. Tato legenda o sv. Jakubovi jako válečníkovi se objevuje v písemné podobě poprvé kolem r. 1115 v klášteře sv. Jana a San Pelayo v Leónu. Termín miles Christianus, jímž se později oháněli i naši husité, nastolil Bonizon de Sutri v knize Liber de Vita Christiana v souvislosti s první křížovou výpravou ke svatému hrobu. Nezapomeňme ovšem, že i křížové výpravy do Jeruzaléma vedly pro značnou část účastníků, zejména z Anglie, kolem Španělska. Druhý lateránský koncil ustanovil r. 1139, že těžcí provinilci (zejména paliči) mají celý rok v Jeruzalémě nebo ve Španělsku činit pokání ve službách božích, tj. nasazovat život v boji proti muslimům.
Díky válkám Španělska proti muslimským okupantům se dostal sv. Jakub do kontextu s rozmachem středověkého válečnického ducha. A tak koncem 11. stol. spojovalo Španělsko, sv. Jakuba a pouť do Compostely množství legend, vyprávějících nejen o Jakubově svatosti a jeho blízkosti Ježíši, ale také o jeho pomoci křesťanům ve válkách. A tak se sv. Jakub stal pro poutníky postavou, ke které soustřeďovali své pokání a pokoru a která byla zároveň vzorem hrdinského válečníka, představujícího příklad pro svou dobu.
V polovině 12. stol vznikl také Privilegium votos čili Ramirův diplom, který reaguje na tradici, že si muslimové vyžádali jako roční poplatek sto panen, polovinu ze šlechtických rodin, druhou z lidu. Proti tomu se asturský panovník Ramiro postavil a došlo tak k bitvě u Clavija, jejíž autenticitu někteří badatelé popírají, protože nejsou známy žádné ohlasy na arabské straně. V noci před bitvou se mu – podle legendy – ve snu zjevil sv. Jakub a přislíbil mu pomoc v boji; skutečně, když k němu došlo, objevil se nad jeho vojskem na bílém koni a s mečem v pravici. Později se ikonografie sv. Jakuba jako jezdce-bojovníka rozšířila.
Po zkušenosti 11. září 2001 se nejen Španělé, ale i Evropané začínají dívat na španělskou historickou zkušenost s islámem jinak, a chápou, že se Jakub bojovník představoval „dokonalou postavou, která měla v období křížových výprav burcovat odvahu celé křesťanské Evropy“, obklíčené muslimy, měl ztělesňovat „církev bojující“, počínaje španělským odporem vůči muslimské nadvládě a konče křižáckým nadšením, podporou v rytířské bojovnosti.
Toto pojetí bylo známo dokonce i v Čechách, na Moravě a na Slovensku, snad pod vlivem tureckých vpádů, i když nebylo zdaleka tak běžné jako ostatní ikonografické verze,. Tak např. město Kladruby používalo od roku 1742 svůj prapor, který byl zástavou dobrovolníků bránících na výzvu Marie Terezie zemské hranice. Na jedné straně praporu byl městský znak, na druhé utíkající nepřátelé pronásledovaní kladrubskými bojovníky, nad nimiž se vznášel patron města sv. Jakub s bojovým praporcem. Bohužel, tento významný dokument shořel při velkém požáru města v r. 1843; naštěstí se zachoval jeho popis. Dodnes existuje obraz sv. Jakuba na koni, na bočním oltáři svatého Jakuba ve stejnojmenném kostele v obci Vrakun, který pochází z doby před 1308, kdy je poprvé zmiňována fara.