Při znázornění sv. Jakuba nacházíme společné, téměř neměnné atributy: poutnický úbor, který se skládal z (krátkého) šatu a dlouhého pláště. Tento typický plášť byl vlněný, s kapucí, často bez rukávů, chránil proti dešti a chladu anebo sloužil jako přikrývka. Dodnes se jmenuje pelerína. V zimě nosívali poutníci také ještě oděv slámový, který je měl chránit před zimou; pokud nebyli bosi (na znamení pokory), mívali na nohou škorně. Bosi ovšem poutníci cestovali nejen proto, aby se dostali do stejné situace jako apoštolové (per pedes apostolorum), ale též proto, že na boty neměli nebo je chtěli ušetřit. V jedné ruce drží obvykle poutnickou hůl, ve druhé knihu (symbolizující jeho apoštolské poslání). Hůl je nazývána odedávna „třetí nohou poutníkovou“. Hůl je také zmíněna v historii Pseudo Abdiáše, kdy Hermogenes, který byl znehybněn démony, byl osvobozen sv. Jakubem, který mu dal hůl („Vezmi hůl mou poutnickou“), tento detail se opakuje ve Zlaté legendě (kap. 99). Předběhněme text příští kapitoly a řekněme si hned, že údajná Jakubova hůl byla i ukazována v katedrále santiagské, jak o tom svědčí už Václav Šašek z Bířkova: „Potom nám byla ukázána hůl, o kterou se světec opírával na svých cestách světem a která je olita olovem a připevněna k oltáři. Poutníci si z ní totiž uřezávali třístičky, takže by ji celou byli rozebrali, kdyby se papež nebyl včas postaral, aby byla olovem olita. Je z ní viděti toliko železný hřeb, vražený do jejího konce, a je možné se ho rukou dotknouti.“ Jako poutník s holí je znázorněn i Kristus na cestě do Emaus v klášteře Siloském (Santo Domingo de Silos) ve velmi rané fázi výstavby, už v letech 1100–1150, kde už je označen mušlí intersignum peregrinorum na brašně. Vždyť kódované výpovědi ovládaly celý středověk. Z hlediska praktického byla hůl vybavena dvěma výstupky na horním konci, které dobře zapadaly do ruky. Někdy bývala hůl okována, takže mohla sloužit i jako zbraň. To se ale zejména ve Španělsku zakazovalo pod trestem galejí. Hůl mohla posloužit zejména při brodech a výstupech v horách anebo při obraně proti dotěrným zvířatům.
Oblečení bývalo vylepšeno kůží, klobouk se širokým dýnkem chránil před sluncem i deštěm, poutník byl vybaven holí, mošnou a tykví na vodu. Tyto předměty se ukládaly spolu s majitelem do hrobu. Jeden z nejstarších kompletních pouťových oděvů (z roku 1571) je uchován např. v Germanisches Nationalmuseum v Norimberku (náležel Stefanu III. Praunovi). U nás je doložen na portrétu hraběte Gallase ze 17. století i na řadě drobných obrázků s poutníky, např. u Norberta Grunda. Skládá se z pláštěnky s velkou našitou mušlí, dále z kapuce a sandálů. Další doplňky tvoří růženec a hůl. Šlechtic je oděn do svatojakubské pláštěnky se třemi mušlemi, oblečené přes soudobý černý šat s ležatým krajkovým límcem. V ruce svírá dlouhou hůl sv. Jakuba.
V souvislosti s cestou sv. Jakuba také vznikla (nebo byla pojmenována) hůl sv. Jakuba čili Jakubova hůl, která je prostým, ale velmi užitečným přístrojem (nástrojem), předchůdcem sextantu. Skládá se z jednoho delšího nebo kratšího pozorovacího pravítka, na němž byly upevněny dvě nebo tři příčné tyčinky, které bylo možno posouvat a nastavovat libovolně na obě strany, takže se prostým a rychlým způsobem dala měřit vzdálenost dvou hvězd navzájem či od horizontu.