Úvod a praktické informace
Kdo by nemiloval hory! Když jsem před léty putoval ze Žitavy do Santiaga de Compostela, těšil jsem se na kontakt s Alpami, ale pořádně jsem si ho užil až ve Švýcarsku, kde jsem se odpoutal v Interlakenu od hlavní trasy na Ženevu. Místo toho jsem přešel Bernské Alpy do Martigny a pak dál do Chamonix, s výhledy na Mont Blanc. Ještě před tím se mi však už od Augsburgu v dáli ukazovaly hřebeny Alp, což trvalo řadu dnů, cestou bavorskou krajinou Allgäu. Marný pocit vytoužených hor na dosah ruky byl tehdy tak intenzivní…
Do Santiaga jsem od té doby doputoval dvakrát, ale přibývající davy poutníků mě už tam netáhnou. Věnuji se raději jiným cestám. Protože si rád užívám putování horskou krajinou, letos padla volba na poutní cestu napříč Tyrolskem a Vorlarlbelskem. Rakouské stránky https://jakobsweg-tirol.net/startseite/hauptweg-tirol-nord-inntal/ startují tuto pouť v Loferu, ale z praktických důvodů jsme vyrazili až z druhého etapového městečka, Sankt Johann in Tyrol. Cílem bylo zhruba Lichtenštejnsko.
Už v přípravě nám s parťákem Tomášem bylo jasné, že půjdeme sice turisticky exponovanými regiony, ale absolutně mimo sezónu. V polovině dubna už fungovaly lyžařské vleky jen na ledovcích, mimo hlavní údolí řek Inn a Alfenz, kterými poutní cesta vede. První etapu jsme začali 22. dubna a zavřeno bylo hlavně v menších obcích skoro úplně všechno. Restaurace, hotely, penziony, apartmány. Bylo také jasné, že můžeme zapomenout na představu nízkonákladového camina, kvůli chybějící síti poutních ubytoven. A protože v noci klesaly teploty k bodu mrazu, nehodlali jsme tábořit nebo bivakovat venku. V batozích jsme přesto pro každý případ měli nejzákladnější vybavení pro noční přespání venku. Bez jídla naše batohy vážily kolem 11 kg. Pokud budete chtít snížit bivakováním venku náklady, doporučujeme vyrazit alespoň o měsíc později, kdy už ze zasněžených vrcholků hor v noci nestéká tolik chladného vzduchu.
Klepat někde jen tak na dveře nemělo smysl, praktickým řešením byl Booking.com. Ten pak i v dalších dnech často udával tempo našeho postupu. Šlo se „na jistotu“ tam, kde něco bylo k dispozici. Rezervovali jsme večer předem nebo až dopoledne, v den ubytování. Přišli jsme ovšem na to, jak si ubytování přece jen trochu zlevnit. Na Bookingu fungující podniky totiž očividně svou prezentací pouze dávají najevo, že nejsou zavřené a nabízejí tam spíš jen ty dražší pokoje. Pokud do takového zařízení zavoláte nebo rezervujete přes jejich vlastní webovky, máte velkou šanci, že dostanete bydlení, které kapsu zas tolik nezatíží. Ekonomicky dává smysl jít ve dvou, platí se za pokoj nebo apartmán. Skvělou službu nám na cestách dělá aplikace Settle Up, se kterou je rozpočítávání nákladů mezi jakékoli skupiny brnkačka, je s ní jedno, kdo zrovna platí a stále víte, kdo a kolik je v dluhu a v jaké měně se platilo.
Celá cesta je charakteristická tím, že je všude přehršel zdrojů pitné vody. Lahev jsem plnil jen na půl litru a kdybych ji neměl vůbec, vystačil bych s hrnkem. Tom si ráno vařil čaj do termosky, což jsme ocenili první tři chladné dny. Pak už to bylo zbytečné. Skoro každá obec má pro pocestné koryta do kterých z kohoutů prýští pramenitá voda a protože obvykle jdete po úpatí hor, časté jsou i přírodní pramínky a čisté potůčky. Tahat s sebou víc vody je naprostá zbytečnost. Možností dát si cestou nějaký chlazený nápoj nakonec bylo také dost. Stejné to je s jídlem. Po cestě je dostatek marketů, takže tahat s sebou jídlo víc jak na jeden den nemá smysl. Oblíbili jsme si hlavně velký market Mpreis, kterých je v údolí Innu hodně, často hned u trasy. Mají skvělá bistra a můžete tam konzumovat i vše co nakoupíte v marketu.
Doprava na místo je snadná.
Mezinárodní rychlík Praha – Linec, pak přestup na expres do Salzburgu a tam opět přestup na úžasný „vyhlídkový“ vlak, který 160 km skoro tři hodiny kličkuje údolími přes Bischofshofen a Zell am See až do Sankt Johannu. Celé to trvalo asi osm hodin. V podvečer jsme dorazili do pohodlného, dlouho předem rezervovaného sport hotelu.
Dále cestu popisuji dle svých diktovaných záznamů den za dnem. Údaje o kilometráži jsou přibližné, zahrnují i občasné dobrovolné nebo nucené odbočky.
22.4. Sankt Johann in Tyrol – Itter (asi 30 km)
Věděli jsme předem, že se půjde hodně po asfaltu, takže oba šlapeme v nových kotníkových Altrách, se širokou špičkou a podrážkou měkkou jako mech, bez zvýšeného podpatku. Super volba! Pokud ale nemáte nohy navyklé na barefoot boty, raději v nich před poutí hodně potrénujte. Tomáše trápily v dalších etapách achilovky, což je typický dočasný problém při opuštění podpatků.
Někde jsou k dispozici pro poutníky i razítka. V Ellmau je kromě takového kostela i vše ostatní, co potřebujete, pokud jste na něco zapomněli. Intersport, drogerie, občerstvení… Bylo celkem chladno a ozýval se hlad. Na náměstí v bistru jsme si proto dali vynikající hovězí vývar a chřest. Luxusní provedení, s čerstvě vyrobenou majonézou, výbornou šunkou a raným brambůrkem „na skus“ – líp to už snad ani udělat nejde. Je tu teď Spargel sezóna, nabízí se všude a umějí ho upravit skvěle.
Až do Söllu se cesta příjemně houpala nad údolím, občas jsme si museli šlápnout i nějaký ostřejší, ale krátký výstup. 90 % asfalt – no, přesvědčovali jsme se, že nám to v těch superbotách nevadí, ale doufali jsme, že to dál bude lepší. Naštěstí nepršelo, ale nízká oblačnost nám nabízela jen občasné průhledy na okolní horské masivy a bílé štíty. Hromada sněhu na ně napadala jen před pár dny.
Cílový Itter je krásné lyžařské městečko vyzvednuté nad údolím Brixental. Je plné apartmánů a hotelů. Apartmán v Itteru nás uvítal vzkazem na dveřích, klíčem ve schránce, a krásným výhledem na pasoucí se lamy. Majitelku jsme nezahlédli ani druhý den ráno, a tak jsme jen nechali na stole peníze a lístek s poděkováním.
23.4. Itter – Kramsach, asi 28 km + 3
Z Itteru jsme se spustili krásnou lesní pěšinou do údolí k Luechu. Šlapalo se většinou podél řek, jednou jsme se museli kvůli stavebním pracím pěkný kus vracet a snili jsme o kánoi, která by problém rychle vyřešila.
24.4. Kramsach – Wattens, (cca 30 km)
Sešli jsme z kopce do města Weer, kde nám nejprve po telefonu slíbili ubytování, ale pak nás poslali dál do Wattens. Telefonicky nám rezervovali levnější hotýlek s Thajským bistrem. Byl už skoro večer a tak se bez mučení přiznáváme, že jsme na přiblížení asi 3 km využili nabízený odvoz. V noci má být podle předpovědi -5°C, dobrý argument nezkoušet bivak v našich letních spacácích. V podivném hotelu se platilo cash, bez kasy a registrace. Tomáš utrousil, že nic tak nepotěší jako společně spáchaný daňový únik.
25.4. Wattens – Innsbruck, (cca 24 km)
Ve Wattens je sídlo a velká továrna slavné značky Swarowski. Zakladateli, rodákovi z Jablonce zde zbudovali sochu a velkolepé muzeum.
Zatím nejlepší etapa. Ano, trochu jsme se protáhli, asi 400 m výškových, nádhernou přírodou, v tichosti, minimum lidí, líbilo se nám to. Končilo to na vršku takovou malou vesničkou a kostelem sv. Martina, moc hezké místo. Nutno dodat, že jsme z Wattensu šli po červené, abychom se napojili na trasu po levém břehu a byla to dobrá volba. Stoupání lesem, podle divokého potoka, nám přišlo mnohem zajímavější než údolní alternativa kolem Innu.
26.4. Innsbruck - Telfs (cca 33 km)
Naše etapa byla dnes taková hodně „přidálniční“, takže jsme po určité době oba nasadili sluchátka a podle dálnice pochodovali dobrých 7 km. Teď už jdeme bujnou zelení, dálnice je odtlumená a otevírají se nám postupně stále nové výhledy na bílé hory. Zpívají tu ptáci a máme perspektivu, že asi po pěti kilometrech dojdeme do vesničky, kde bude KAFE! Třetina dnešní cesty je za námi a kdybych ji hodnotil… někdy je líp a někdy hůř.
27.4. Telfs – Roppen (cca 27 km)
V aparthotelu v Telfsu jsme spali po náročné etapě jako miminka. Hned poblíž byla výborná pizza a hlavně zánovní městské lázně, které jsem využil jen já a doporučuji. Velký teplý rodinný bazén s vířivkami, fontánami a vodopády. Venku ležíte na těch bublajících mřížích a zasněně koukáte na horské štíty. A skvělá plavecká pětadvacítka. Krásná úleva pro šlachy zkrácené jednotvárným každodenním pohybem. Vstupné 7 euro asi taky málo koho odradí. Dnes máme před sebou asi 27 km, objednané ubytování v malé komůrce asi za 100 euro. Čeká nás klasicky cesta údolím.
Z Telfsu jsme po bohatýrské skvělé snídani vyrazili asi v 8:40, nejdřív přes přivaděče na hlavní silnice podle svodidel, kde z nás řidiči neměli radost a dávali to klasonem najevo. Zkoumáme, že vlastně po několika dnech zbývá stále ještě decka Tomášovy slivovice z původně čtvrtlitrové lahvičky, a chválíme se, že se chováme správně jako poutníci a ne jako opilci. Dobrého pomálu, dodává Tomáš.
Už potřetí obědváme v marketu, který se jmenuje Mpreis, tentokrát v Silzu. Je s ním vždy spojená bagetárna, kde mají taky teplou sekanou, kuře, kafe a spoustu dalších dobrot za nízké ceny. A posezení, kde se dá konzumovat i všechno, co se nakoupí v obchodě. Tak s úlevou vynecháváme ta jejich točená mýdlová piva, kupujeme si plechovku Plzně a hodujeme na sekané.
Skvělá poutnická volba, markety jsou na mapách, většinou v těsné blízkosti trasy a dá se podle nich plánovat stravování na cestě.
Nádherný je klášter ve Stamsu. To přebujelé baroko v plném lesku je pastva pro oči. Jak je to přitom s duší? To si musí zodpovědět každý sám. My jsme raději meditovali a zapalovali svíčky ve skromnějších kaplích.
Míjíme údolí Otztall, po druhé straně Innu, který jsme před chvílí překročili krásným zavěšeným mostem. Inn je tady už viditelně o hodně užší a krásně hučí. Jezdí po něm kánoe a rafty. Není už tolik regulovaný, je to krásná horská řeka. Minuli jsme Heiming a za chvíli budeme v Roppenu. Kousek za ním už máme ubytování.
28.4. Roppen – Zams (cca 29 km)
29.4. Zams – Pettneu (cca 24 km + kousek autobusem)
V hostinci jsme přespávali skoro sami. Ráno jsme si trochu přivstali, vyrazili dříve než obvykle, zašli pro razítko do kostela a pak na nádraží na okraji Landecku koupili jízdenky na cestu zpět. Chtěli jsme noční lůžkový vagón, ty už byly ale vyprodané, takže pojedeme před sedmou z Feldkirchu s přesedáním v Linci a budeme někdy kolem páté odpolední v Liberci.
Teď jsme právě na mostku přes Inn, kde se s touto řekou loučíme, možná i nějaká slza ukápne, protože Inn nás teď provázel několik dní a bylo zajímavé sledovat, jak se z veletoku stává řeka a pak už spíš jen divoká horská říčka.
Na večeři jsme se museli ale kilometr vrátit do pizzerie, která byla široko daleko jedinou možností jak se najíst. Ale na lehko a po poměrně krátkém dnešním úseku nám to nevadilo a nohy neztěžkly ani když jsme si na cestu zpět dali o jedno pivko víc.
30.4. Petneu – Langen am Arlberg (cca 24 km)
Otevřený tam byl kostelík, ale žádná restaurace. A tak nezbylo, než dojít až do Langenu, kde máme ubytování v penzionku „Malá farma“, hned vedle vjezdu do silničního tunelu. Paní domácí je milá, vyprala nám páchnoucí oblečení, nabídla plnou ledničku a tak nakonec došlo i na vínko. Večeři jsme si uvařili z nouzových zásob, které taháme ještě z Česka.
Nutno dodat, že jsme dnes překročili hranice Tyrolska a Vorarlberska. Rakousko je jinak v povodí Černého moře, ale odtud už řeky plynou do Rýna.1.5. Langen am Arlberg – Bludenz (cca 29 km)
Také se nám více stává, že nás zastavují lidé, kteří si všimli mušle na mém batohu, přejí šťastnou cestu a dávají se do řeči s tím, že pouť také absolvovali nebo se na ni chystají. Dokonce i auto jedna projíždějící paní zastavila a dobrých deset minut nám nedovolila jít dál, dokud nás „nevytěžila“. Narazili jsme i na nějakou upoutávku na Herberge[1], ale ještě nebylo poledne a proto jsme se nepídili po tom, kde to přesně je. Zatímco v údolí Innu máte pocit, že je využit nebo zastavěn každý kousek půdy, tady zůstávají plochy, které jsou ladem nebo jen málo využívané. Krajina je volnější, trochu divočejší. Pro někoho, kdo chce spát venku, to tady jistě bude snazší než v Inntalu. Celkově se tu cítíme lépe než v Tyrolsku a jsme rádi, že má naše pouť vzestupný gradient. Navíc už před Innsbruckem se definitivně udělalo krásné slunečné počasí, takže jsou úchvatné výhledy a rychle nám tmavnou obličeje. Ceny jídla a ubytování jsou ale srovnatelné.
[1] [1] St. Jakober Dorfstrasse 13 – 6580 St. Anton am Arlberg, tel. +43 54462577, pension@dersteinbock.at.
Dálnice byla většinou zakopaná, v údolí vládl klid a šlo se pohodlně. Kousek před Bludenz jsme si odpustili stoupání přes přilehlé vrcholky, kudy vedla hlavní trasa a drželi jsme se po levém břehu říčky. Etapa je i tak dost dlouhá. Pochvalovali jsme si, že je to trasa za odměnu, dokonce to z 90 % nebylo po asfaltu. Až teď do Bludenz vstupujeme po klidné asfaltové cyklotrase. Máme rezervované dva noclehy v hotelu. Chceme totiž zítra do Feldkirchu ráno dojet vlakem a do Bludenz se vrátit s minimální váhou na zádech. Přebukujeme i jízdenky. Odjet chceme už 3.5. Plánovali jsme si ještě nějaké hřebenové túry, ale kvůli sněhu to nejde. Dál jsme neměli v úmyslu dojít a navíc se má dát do deště.
2.5. Feldkirch – Bludenz, (cca 26 km)
Karty hosta, které zdarma vydává každé ubytování, vám dávají právo využívat lokální veřejnou dopravu. Takže na ně ráno jedeme do Feldkirchu, kde přebukujeme jízdenky, porozhlédneme se po centru a půjdeme pěšky zpět do Bludenz. Poslední etapu dáme opačným směrem.
Jenže realita je složitější. Na nádraží jsem zjistil, že moje mezinárodní jízdenka zůstala na hotelu. V Bludenz není nádražní pokladna. Večer se budeme muset do Feldkirchu vrátit a prohlídnout si ještě, jak vypadá za tmy. No, aspoň ty hostovské karty pořádně využijeme. Tři jízdy…, nekup to za ty peníze. Každopádně příště už žádné nákupy jízdenek na nádraží. Zásadně praktičtější je mobilní aplikace rakouských drah. Výměna jízdenek na pokladně nás večer stála skoro půlhodinu času s upachtěným Turkem, který nevypadal, že by ho fronta za námi motivovala k nějakému spěchu.
Ve Feldkirchu jsme se marně pokoušeli dostat do nějakého kostela pro razítko, všechno zavřené. Jiné to už je ale teď na cestě. Kostelíky v údolích mezi Feldkirchem a Bludenz jsou krásné, otevřené a s poutníky počítají. Krajina je tu nepopsatelně nádherná, ale i tady už ji občas kazí ten betonový mor, kterého jsme si tolik užili v Inntalu.
Spojení je skvělé i opačným směrem. Rychlík z Zurrichu do Vídně nás naložil v půl sedmé a dal nám možnost poznávat zpětně cestu předchozích dnů z oken vlaku až do Wörglu. V Linci jsme byli už kolem poledne. Pak výluka, tentokrát na rakouské straně a EC rychlík do Prahy. V pět hodin odpoledne už jsme byli v Liberci, vděční za tu krásnou pouť.
Závěr
Krásné putování se sportovně turistickou hodnotou i duchovním aspektem, skvělá možnost poznání života našich jižních sousedů a „mentální zarámování“ horské krajiny, ze které většina z nás zná jen útržky nebo ji vnímala z průjezdů po silnici. Kdybych měl něco změnit, asi bych si odpustil první „asfaltovou“ etapu se Sankt Johannu do Itteru. Vyrazil bych o měsíc později a přidal nějaké okolní hřebenové přechody na lehko nebo to protáhl do Švýcarska. Ale nelituju, že to bylo jaké to bylo. Taky proč, stačí přeci skvělé, nemusí to být hned nejskvělejší 😊