Vlastimil Sojka- o Tyrolské a Vorlarlberské svatojakubské

Úvod a praktické informace

Kdo by nemiloval hory! Když jsem před léty putoval ze Žitavy do Santiaga de Compostela, těšil jsem se na kontakt s Alpami, ale pořádně jsem si ho užil až ve Švýcarsku, kde jsem se odpoutal v Interlakenu od hlavní trasy na Ženevu. Místo toho jsem přešel Bernské Alpy do Martigny a pak dál do Chamonix, s výhledy na Mont Blanc. Ještě před tím se mi však už od Augsburgu v dáli ukazovaly hřebeny Alp, což trvalo řadu dnů, cestou bavorskou krajinou Allgäu. Marný pocit vytoužených hor na dosah ruky byl tehdy tak intenzivní…

Do Santiaga jsem od té doby doputoval dvakrát, ale přibývající davy poutníků mě už tam netáhnou. Věnuji se raději jiným cestám. Protože si rád užívám putování horskou krajinou, letos padla volba na poutní cestu napříč Tyrolskem a Vorlarlbelskem. Rakouské stránky https://jakobsweg-tirol.net/startseite/hauptweg-tirol-nord-inntal/ startují tuto pouť v Loferu, ale z praktických důvodů jsme vyrazili až z druhého etapového městečka, Sankt Johann in Tyrol. Cílem bylo zhruba Lichtenštejnsko. 

Už v přípravě nám s parťákem Tomášem bylo jasné, že půjdeme sice turisticky exponovanými regiony, ale absolutně mimo sezónu. V polovině dubna už fungovaly lyžařské vleky jen na ledovcích, mimo hlavní údolí řek Inn a Alfenz, kterými poutní cesta vede. První etapu jsme začali 22. dubna a zavřeno bylo hlavně v menších obcích skoro úplně všechno. Restaurace, hotely, penziony, apartmány. Bylo také jasné, že můžeme zapomenout na představu nízkonákladového camina, kvůli chybějící síti poutních ubytoven. A protože v noci klesaly teploty k bodu mrazu, nehodlali jsme tábořit nebo bivakovat venku. V batozích jsme přesto pro každý případ měli nejzákladnější vybavení pro noční přespání venku. Bez jídla naše batohy vážily kolem 11 kg. Pokud budete chtít snížit bivakováním venku náklady, doporučujeme vyrazit alespoň o měsíc později, kdy už ze zasněžených vrcholků hor v noci nestéká tolik chladného vzduchu.

Klepat někde jen tak na dveře nemělo smysl, praktickým řešením byl Booking.com. Ten pak i v dalších dnech často udával tempo našeho postupu. Šlo se „na jistotu“ tam, kde něco bylo k dispozici. Rezervovali jsme večer předem nebo až dopoledne, v den ubytování. Přišli jsme ovšem na to, jak si ubytování přece jen trochu zlevnit. Na Bookingu fungující podniky totiž očividně svou prezentací pouze dávají najevo, že nejsou zavřené a nabízejí tam spíš jen ty dražší pokoje. Pokud do takového zařízení zavoláte nebo rezervujete přes jejich vlastní webovky, máte velkou šanci, že dostanete bydlení, které kapsu zas tolik nezatíží. Ekonomicky dává smysl jít ve dvou, platí se za pokoj nebo apartmán. Skvělou službu nám na cestách dělá aplikace Settle Up, se kterou je rozpočítávání nákladů mezi jakékoli skupiny brnkačka, je s ní jedno, kdo zrovna platí a stále víte, kdo a kolik je v dluhu a v jaké měně se platilo.

Celá cesta je charakteristická tím, že je všude přehršel zdrojů pitné vody. Lahev jsem plnil jen na půl litru a kdybych ji neměl vůbec, vystačil bych s hrnkem. Tom si ráno vařil čaj do termosky, což jsme ocenili první tři chladné dny. Pak už to bylo zbytečné. Skoro každá obec má pro pocestné koryta do kterých z kohoutů prýští pramenitá voda a protože obvykle jdete po úpatí hor, časté jsou i přírodní pramínky a čisté potůčky. Tahat s sebou víc vody je naprostá zbytečnost. Možností dát si cestou nějaký chlazený nápoj nakonec bylo také dost. Stejné to je s jídlem. Po cestě je dostatek marketů, takže tahat s sebou jídlo víc jak na jeden den nemá smysl. Oblíbili jsme si hlavně velký market Mpreis, kterých je v údolí Innu hodně, často hned u trasy. Mají skvělá bistra a můžete tam konzumovat i vše co nakoupíte v marketu.

 

Doprava na místo je snadná.
Mezinárodní rychlík Praha – Linec, pak přestup na expres do Salzburgu a tam opět přestup na úžasný „vyhlídkový“ vlak, který 160 km skoro tři hodiny kličkuje údolími přes Bischofshofen a Zell am See až do Sankt Johannu. Celé to trvalo asi osm hodin. V podvečer jsme dorazili do pohodlného, dlouho předem rezervovaného sport hotelu.

Dále cestu popisuji dle svých diktovaných záznamů den za dnem. Údaje o kilometráži jsou přibližné, zahrnují i občasné dobrovolné nebo nucené odbočky.

22.4. Sankt Johann in Tyrol – Itter (asi 30 km)

Startovali jsme v 8:30 a po osmi km převážně po asfaltu došli do Goingu. Tam jsme se museli proklestit stádem cinkajících krav, hnaných po úzké silnici proti nám a hned potom jsme narazili na nádherný hotel s luxusní jízdárnou. Stavba té hotelové jízdárny stojí za návštěvu, neuvěřitelná tesařská práce. Nahlédněte tam, i kdybyste si tam nic nedali.

Věděli jsme předem, že se půjde hodně po asfaltu, takže oba šlapeme v nových kotníkových Altrách, se širokou špičkou a podrážkou měkkou jako mech, bez zvýšeného podpatku. Super volba! Pokud ale nemáte nohy navyklé na barefoot boty, raději v nich před poutí hodně potrénujte. Tomáše trápily v dalších etapách achilovky, což je typický dočasný problém při opuštění podpatků.

Většina kostelů je tu otevřená a všechny vypadají, jako by je dostavěli před týdnem. Nádhera.

Někde jsou k dispozici pro poutníky i razítka. V Ellmau je kromě takového kostela i vše ostatní, co potřebujete, pokud jste na něco zapomněli. Intersport, drogerie, občerstvení… Bylo celkem chladno a ozýval se hlad. Na náměstí v bistru jsme si proto dali vynikající hovězí vývar a chřest. Luxusní provedení, s čerstvě vyrobenou majonézou, výbornou šunkou a raným brambůrkem „na skus“ – líp to už snad ani udělat nejde. Je tu teď Spargel sezóna, nabízí se všude a umějí ho upravit skvěle.

Až do Söllu se cesta příjemně houpala nad údolím, občas jsme si museli šlápnout i nějaký ostřejší, ale krátký výstup. 90 % asfalt – no, přesvědčovali jsme se, že nám to v těch superbotách nevadí, ale doufali jsme, že to dál bude lepší. Naštěstí nepršelo, ale nízká oblačnost nám nabízela jen občasné průhledy na okolní horské masivy a bílé štíty. Hromada sněhu na ně napadala jen před pár dny.

Cílový Itter je krásné lyžařské městečko vyzvednuté nad údolím Brixental. Je plné apartmánů a hotelů. Apartmán v Itteru nás uvítal vzkazem na dveřích, klíčem ve schránce, a krásným výhledem na pasoucí se lamy. Majitelku jsme nezahlédli ani druhý den ráno, a tak jsme jen nechali na stole peníze a lístek s poděkováním.

23.4. Itter – Kramsach, asi 28 km + 3

Z Itteru jsme se spustili krásnou lesní pěšinou do údolí k Luechu. Šlapalo se většinou podél řek, jednou jsme se museli kvůli stavebním pracím pěkný kus vracet a snili jsme o kánoi, která by problém rychle vyřešila.

To už jsme přicházeli do údolí Innu. Ve Wörglu jsme si pochutnali v nádražním bistru na kávičce a croisantu a pokračovali přes most na druhou stranu širokého a prudce se ženoucího Innu.
Změnilo a zlepšilo se značení a konstatovali jsme, že je tu cesta, oproti předchozímu dni, příjemnější, jde dál od civilizace a hluku, bylo méně asfaltu a více šotoliny. Trasa nás zvedla asi 150 m. nad údolí Innu, kde jsme mezi statky a nekonečnými loukami žehrali na zdejší sedláky, kteří v krajině, kromě trávy, nenechávají nic, co by posloužilo hmyzu a jiné havěti jako úkryt. Krásné uklizené statky, asfaltové polní cesty s perfektně udržovanými, mrvou hnojenými loukami a všudypřítomnými zákazy pouštět psy z vodítka, působily jako zelená poušť. Nic tu nesmí překážet velkým zemědělským strojům a elektrickým ohradníkům.

Celkově byla etapa příjemnější, asfaltu méně než polovina trasy, jinak ale docela náročná, protože nás honila po levé straně Innu, po svazích a morénách, nahoru a dolů. Po příchodu do Rattenbergu jsem se hned za mostem stavil ve velkoobchodě s vínem pro lahvinku něčeho dobrého na večer. Zeptal jsem se na levné ubytování pro poutníky. Pánové začali telefonovat a pak nás s nadšením odvezli autem 2 km do sousedního Kramsachu, kde jsme dostali pokoj v hotelu Jagdhof za „poutnických“ 150 €. Už jsme se tomu ani nedivili. Hlavně že jsme po sprše a těšíme se na večeři.

Trvá dost nízká oblačnost, viditelnost tak do výšky 800-1000 m, ráno trochu sněžilo. Občas hučela zdola dálnice na Innsbruck/Brener a ze skutečného klidu jsme se těšili jen když se cesta schovala trochu za kopec. Ale jinak to byl docela hezký výšlap. 

24.4. Kramsach – Wattens, (cca 30 km)

Po snídani vydatné, až jsme funěli, jsme cílili do Wompu, kde se nám ráno podařilo rezervovat ubytování v nějakém „montážnickém hotelu“.  Průchod Rattenbergem a Brixlegem není zrovna příjemný turistický zážitek, a jsme rádi, že ho máme za sebou. Teď stoupáme parkovou úpravou do kopečka a vypadá to dobře. Lipová alej: každá lípa je označena číslem a nepochybujeme o tom, že někde leží i její rodný list.

Hned za Strassem vede hlavní cesta do pořádného krpálu po skalách k poutní kapličce. Alternativní cesta si to šine pěkně rovně dole údolím. Šetříme kolena, kapličku ostatně známe z našeho zimního pobytu, a vyšlapujeme si po rovině. Podobné rozhodnutí jsme udělali za Jenbachem, kde by to převýšení bylo už 400 m. Tam už by to bylo ostatně spíš na další jednodenní výlet, tak trochu mimo trasu.

Jenbach se nám zalíbil, je tam spousta možností se dobře a ne příliš draho najíst. Šlapeme plni sil a v tuto chvíli už máme rezervované hned dvoje ubytování. Rozhodneme se až podle toho, co nám budou ke konci dne hlásit kolena.

Opět jsme se vrátili na levý břeh Innu, ale odolali jsme svodům alternativní cesty vysoko do kopců, kterou nám doporučovali nějací Rakušané nadšení z toho, že vidí poutníky. Nejsme ale na horské túře a držíme se proto konzervativně celkem příjemné trasy podél údolí.

Úplně dole kolem Innu to hučí jak v úle, hotový mumraj. Železnice, dálnice, silnice a městečka. Jsme rádi, že jsme od toho trochu dál, navíc jsou stále lepší výhledy a vykračuje se nám dobře. Jdeme tedy až ke vzdálenější ubytovací rezervaci. Ubytování v Neuterfenz nám ale nevyšlo, protože se ukázalo, že jsem rezervoval omylem stejnojmenný penzion někde poblíž Salzburgu, zatímco ten zdejší vypadal, že už je zavřený pěkných pár let. Takže jsme měli rezervovaná dvě ubytování a teď nevíme, kam se vrtnout.

Sešli jsme z kopce do města Weer, kde nám nejprve po telefonu slíbili ubytování, ale pak nás poslali dál do Wattens. Telefonicky nám rezervovali levnější hotýlek s Thajským bistrem. Byl už skoro večer a tak se bez mučení přiznáváme, že jsme na přiblížení asi 3 km využili nabízený odvoz. V noci má být podle předpovědi -5°C, dobrý argument nezkoušet bivak v našich letních spacácích. V podivném hotelu se platilo cash, bez kasy a registrace. Tomáš utrousil, že nic tak nepotěší jako společně spáchaný daňový únik.

25.4. Wattens – Innsbruck, (cca 24 km)

Ve Wattens je sídlo a velká továrna slavné značky Swarowski. Zakladateli, rodákovi z Jablonce zde zbudovali sochu a velkolepé muzeum.

Zatím nejlepší etapa. Ano, trochu jsme se protáhli, asi 400 m výškových, nádhernou přírodou, v tichosti, minimum lidí, líbilo se nám to. Končilo to na vršku takovou malou vesničkou a kostelem sv. Martina, moc hezké místo. Nutno dodat, že jsme z Wattensu šli po červené, abychom se napojili na trasu po levém břehu a byla to dobrá volba. Stoupání lesem, podle divokého potoka, nám přišlo mnohem zajímavější než údolní alternativa kolem Innu.

V každé vsi je krásný kostel, ve kterém se dobře cítíte. Žádná zatuchlina, vše krásně čisté a je znát, že tu stále kypí život křesťanské komunity. Ve farních kostelech jsou touto dobou všude výzdoby k biřmování a fotografie dětí, kterých se to týká. Po cestě potkáváme taky křížky, kapličky a jiné připomínky poutní cesty.
Třeba malá skříňka, kde se poutníkovi nabízí razítko a lahvička s dvěma sklínkami, obsahující moc dobrou hruškovici. Taky jsme ochutnali. Teď jsme slezli do Hall im Tirol, v kebabárně si dáváme pivko a koukáme přes údolí na ústí dálnice do Brenerského údolí. Takže Innsbruck za rohem.
Jsme v Innsbrucku. Ještě před ním jsme prošli obcí jménem Rum. Tomáš má trauma z toho, že jsme tam nenarazili na žádné zařízení, kde bychom si stylově dopřáli i tohoto nápoje. Rozsvítilo se sluníčko a teď kráčíme navoněným Innsbruckem, ze kterého je na každém kroku cítit hromada a hromada prachů. Těšíme se z toho, že brzy budeme v centru a že si tam chvíli dáme nohy nahoru v hotelu Goldene Krone a pak vyrazíme do katedrály, na průzkum starého města a na večeři.

Nespěcháme, máme dnes kratší trasu, a tak jsme si koupili ve Sparu pivko a cucáme ho na živé promenádě kolem Innu. Pozorujeme půvabná děvčata, která kolem korzují na inlajnech, šedozelenou vodu rychle pádící řeky i šlehačku sněhu na vrcholcích horských štítů, obklopujících celé město. Občas Pražákům říkám, že náš Liberec je takový český Innsbruck. No… asi nám chybí ten Inn.
Centrum Innsbrucku není velké, projdete ho za chvíli. A nezapomeňte tam pozdravit sv. Jakuba v jeho katedrále.

26.4. Innsbruck - Telfs (cca 33 km)

Z ranního prosluněného, ale chladného města, plného lidí na kolech, jsme vyrazili před půl devátou. Teď si to šlapeme podle Innu po levém břehu řeky. Jdeme stále proti jejímu proudu a konstatujeme, že se už od Wörglu přece jen viditelně zúžila. Na druhém břehu řeky je živý provoz dálnice na Bregenz, ale šumění řeky s tím splývá, a dokonce ta auta přehlušuje. Slyšíme i ranní zpěvy ptáků. „Inu, dnes půjdeme podle Innu“, říká Tom. Má pravdu, bude to hezkých pár kilometrů, ale cestičkou podél řeky si délku dnešní trasy trochu zkrátíme, takže to bude méně než etapovým plánem předvídaných 34 km. Tomáš dnes nebyl ráno optimistou ohledně toho, kolik může ujít, achilovky se hlásí, máme tedy v záloze, že někde popojedeme kousek vlakem, který naši cestu stále kopíruje.

Naše etapa byla dnes taková hodně „přidálniční“, takže jsme po určité době oba nasadili sluchátka a podle dálnice pochodovali dobrých 7 km. Teď už jdeme bujnou zelení, dálnice je odtlumená a otevírají se nám postupně stále nové výhledy na bílé hory. Zpívají tu ptáci a máme perspektivu, že asi po pěti kilometrech dojdeme do vesničky, kde bude KAFE! Třetina dnešní cesty je za námi a kdybych ji hodnotil… někdy je líp a někdy hůř.

Druhá půlka cesty je už dnes nádhernou krajinou s výhledy. Posunuli jsme se na levou stranu údolí, daleko od dálnice. Včera to bylo 24 km, pak jsme asi 3 km nachodili po městě, dnes to vidíme tak na 33 km. Jde se tak dobře, že v tom nakonec ani Tom nevidí problém, nohy jsou v pohodě. Zbývá asi pět km.

27.4. Telfs – Roppen (cca 27 km)

V aparthotelu v Telfsu jsme spali po náročné etapě jako miminka. Hned poblíž byla výborná pizza a hlavně zánovní městské lázně, které jsem využil jen já a doporučuji. Velký teplý rodinný bazén s vířivkami, fontánami a vodopády. Venku ležíte na těch bublajících mřížích a zasněně koukáte na horské štíty.  A skvělá plavecká pětadvacítka. Krásná úleva pro šlachy zkrácené jednotvárným každodenním pohybem. Vstupné 7 euro asi taky málo koho odradí. Dnes máme před sebou asi 27 km, objednané ubytování v malé komůrce asi za 100 euro. Čeká nás klasicky cesta údolím.

Z Telfsu jsme po bohatýrské skvělé snídani vyrazili asi v 8:40, nejdřív přes přivaděče na hlavní silnice podle svodidel, kde z nás řidiči neměli radost a dávali to klasonem najevo. Zkoumáme, že vlastně po několika dnech zbývá stále ještě decka Tomášovy slivovice z původně čtvrtlitrové lahvičky, a chválíme se, že se chováme správně jako poutníci a ne jako opilci. Dobrého pomálu, dodává Tomáš.

Už potřetí obědváme v marketu, který se jmenuje Mpreis, tentokrát v Silzu. Je s ním vždy spojená bagetárna, kde mají taky teplou sekanou, kuře, kafe a spoustu dalších dobrot za nízké ceny. A posezení, kde se dá konzumovat i všechno, co se nakoupí v obchodě. Tak s úlevou vynecháváme ta jejich točená mýdlová piva, kupujeme si plechovku Plzně a hodujeme na sekané.

Skvělá poutnická volba, markety jsou na mapách, většinou v těsné blízkosti trasy a dá se podle nich plánovat stravování na cestě.

Nádherný je klášter ve Stamsu. To přebujelé baroko v plném lesku je pastva pro oči. Jak je to přitom s duší? To si musí zodpovědět každý sám. My jsme raději meditovali a zapalovali svíčky ve skromnějších kaplích.

Míjíme údolí Otztall, po druhé straně Innu, který jsme před chvílí překročili krásným zavěšeným mostem. Inn je tady už viditelně o hodně užší a krásně hučí. Jezdí po něm kánoe a rafty. Není už tolik regulovaný, je to krásná horská řeka. Minuli jsme Heiming a za chvíli budeme v Roppenu. Kousek za ním už máme ubytování.

28.4. Roppen – Zams (cca 29 km)

Dostali jsme se do údolí Pitztalu. Přes řeku Pitz jsme přecházeli nádherným zavěšeným pěším lanovým mostem ve velké výšce nad kaňonem té říčky. Nešlo jinak, než ve vyhlídkové restauraci nad tím mostem si dát sklenku veltlínu. Tomu jsme nedokázali odolat, na rozdíl od bunge jumpingu, pro který bylo stanoviště uprostřed mostu. Bunge jumpingu jsem nepodlehl jednak proto, že bych to se svými nejistými koleny neriskoval a taky že ho tam zrovna nikdo neprovozoval, ale věřím tomu, že to tam může být velká zábava. Teď už ale pochodujeme zase nad údolím Innu po pěší terásce, takové té cestě pro muly a pro nás. Kocháme se pohledy do údolí, kde se objevuje a zase ztrácí dálnice v tunelech.

Pohybovali jsme se v nejvyšší výšce 950 m. Fyzicky to byla cesta trochu náročnější, ale krásná, stálo to za to. Alternativní cesta vede podél Innu, ale zde bych se opravdu za tu mostovou nádheru přes řeku Pitz přimlouval.

Těsně před Innsbruckem a pak i nad ním, až do Landecku, je ve vesnicích postavena spousta majestátních sídel z betonu a skla. Většinou byla prázdná a je jasné, že jde o majetek zámožných lidí z celé Evropy i Ruska. Podoba tyrolského venkova tím dostává na frak. Krásné sedlové převislé střechy, s masivními tesanými balkony a girlandami muškátů, se ztrácí v záplavě štěrkových oblázků na pultových střechách strohých betonových rezidencí se skleněnými stěnami. Architektonickým přínosem těchto staveb je jen to, že zrcadlí hory kolem.

29.4. Zams – Pettneu (cca 24 km + kousek autobusem)

V hostinci jsme přespávali skoro sami. Ráno jsme si trochu přivstali, vyrazili dříve než obvykle, zašli pro razítko do kostela a pak na nádraží na okraji Landecku  koupili jízdenky na cestu zpět. Chtěli jsme noční lůžkový vagón, ty už byly ale vyprodané, takže pojedeme před sedmou z Feldkirchu s přesedáním v Linci a budeme někdy kolem páté odpolední v Liberci.

Teď jsme právě na mostku přes Inn, kde se s touto řekou loučíme, možná i nějaká slza ukápne, protože Inn nás teď provázel několik dní a bylo zajímavé sledovat, jak se z veletoku stává řeka a pak už spíš jen divoká horská říčka.

Potkali jsme také úžasné přírodní vodní lázně, upravené pro pocestné. Voda ledová, protékající přímo z pramene, s návodem, jak si léčebně namáčet ramena. Tak jsme se svlékli a vykoupali se celí. Bylo už dost teplo a voda osvěžila.

 
Došli jsme do Grinsu. Ještě před tím jsme procházeli vesničkou plnou palíren v oblasti obce Stanz. Podle informačních cedulí tu jde o známý fenomén, vyhlášené ovocné destiláty. Do jedné palírny jsme se vnutili a dostali jsme ochutnávku tří dobrot. Ochutnávkové místnosti vévodil zvon měděné destilační kolony a medaile z ocenění, rozvěšené všude kolem. Jednu čtvrtlitrovou lahvinku jsme si tedy koupili. Zvolili jsme „Špendlink“ – pálenku ze špendlíků. I oni si jí cení nejvíc. Nevěřil bych, že z toho chuťově nevýrazného ovoce může vzniknout něco tak dobrého. 

V Grinsu nás kdosi varoval, že dál je cesta zavřená, ale nechtěli jsme věřit, že bychom tam nějaký problém neobešli. O kus dál, za kostelem sv. Mikuláše, už nám ale zastavil protijedoucí strejda a vysvětloval, že tam je stržený most nad roklí a projít se tudy fakt nedá. Nabídl nám, že nás sveze dolů do údolí k autobusové zastávce, aby nás autobus popovezl do Flirsch, že prý jiná možnost není, horská sedla ještě nejsou průchodná. Nabídku jsme rádi využili a čekání na autobus jsme si zkrátili dobrým obědem v místním marketu. Za chvíli už jsme uháněli dálničním tunelem, který nám zkrátil cestu o osm km. Řekli jsme si, že si odpočinkový den zasloužíme a o to zaujatěji budeme koukat na tu nádheru kolem.

V Pettneu bydlíme v penzionku nad rodinným domem mladé rodiny, nadšení koňáci. Všude měli nějaké poháry a ocenění. Z oken se otevíral nádherný výhled na třítisícový Rifler.

Na večeři jsme se museli ale kilometr vrátit do pizzerie, která byla široko daleko jedinou možností jak se najíst. Ale na lehko a po poměrně krátkém dnešním úseku nám to nevadilo a nohy neztěžkly ani když jsme si na cestu zpět dali o jedno pivko víc.

30.4. Petneu – Langen am Arlberg (cca 24 km)

Skromnější snídaně nám pomohla vykročit ráno s lehkostí před očekávaným výstupem přes sedlo St.-Christoph ve výšce 1850 m. Čekalo nás ten den převýšení skoro 900 m a těšili jsme se na skutečnou horskou túru. Za St. Antonem am Arlberg nás před odbočením do kaňonu říčky Rossana varovala tabule, že horské stezky mají zimní uzávěru a vstupujeme na vlastní riziko, ale jen jsme nad tím mávli rukou. Následovala dech beroucí pasáž kaňonem nad bouřící říčkou, po krásných skalních stezkách. Jen padlé stromy občas bylo nutné nějak překročit nebo obejít.

Jakmile jsme se ale dostali přes kótu 1500 m, na cestě se začaly nahodile objevovat závěje mokrého sněhu.

V běžných pohorkách a kraťasech jsme se propadali až po zadek a začalo to být nejen nepříjemné, ale i nebezpečné. Bez sněžnic nebo lyží hrozil úraz. Dalších tři sta výškových metrů už byla sněhová pokrývka souvislá a ztratili jsme odvahu to riskovat. Vydrápali jsme se tedy k frekventované silnici přes svatokrištovské sedlo, která slouží jako objízdná trasa uzavřeného dálničního tunelu.

Podle té silnice jsme šli dobré 3 kilometry s pocitem, že se o nás kamiony každou chvíli začnou otírat, nebylo kam uhnout. Do Sv. Krištofa jsme dorazili s úlevou, těšili se na nějaké občerstvení, ale celý ten zimní areál vypadal jak zakletý zámek, nikde ani noha. Všude kolem haldy sněhu a dál se nám to už nechtělo šlapat celé po silnici. Zjistili jsme, že za dvě minuty pojede autobus, takže jsme se popovezli na odbočku k Lechu. Měli jsme ale sjet až dolů do Stubenu. Čekal nás totiž ještě sestup sevřenými serpentýnami té frekventované silnice, štěrk, prach a vyplašené nebo rozčilené pohledy řidičů, kteří byli absolutně v šoku, kde se tam berou pěšáci. Nějak jsme to přeskákali a těšili se, že ten prach spláchneme alespoň ve Stubenu.

Otevřený tam byl kostelík, ale žádná restaurace. A tak nezbylo, než dojít až do Langenu, kde máme ubytování v penzionku „Malá farma“, hned vedle vjezdu do silničního tunelu. Paní domácí je milá, vyprala nám páchnoucí oblečení, nabídla plnou ledničku a tak nakonec došlo i na vínko. Večeři jsme si uvařili z nouzových zásob, které taháme ještě z Česka.

Nutno dodat, že jsme dnes překročili hranice Tyrolska a Vorarlberska. Rakousko je jinak v povodí Černého moře, ale odtud už řeky plynou do Rýna.

1.5. Langen am Arlberg – Bludenz (cca 29 km)

Z Langenu nás ráno vedla cesta svahem nad pravým břehem řeky Alfenz v blízkosti železniční trati. Nutno dodat, že tam byla železnice většinou v tunelu a šlo se buď po její dřívější trase nebo na traťové střeše tam, kde železnici kryla před sesuvy a kameny. Byla to nádherná vyhlídková cesta, byť provázená varováním, že by se tam raději chodit nemělo. Nebylo to ale nijak nebezpečné.

Cestou, kousek před Klosterle, je z bývalého dřevěného železničářského domku udělaná turistická útulna. Prima chata se širokými lavicemi a masivními kamny, včetně zásoby dřeva. Skvělé přespání zadarmo, jen o něm vědět předem.
Vorlarlbersko je trochu jiný svět než Tyrolsko. Není tu tolik té betonové a skleněné výstavby, jsou tu normální opravované domy, méně okázalého luxusu. Má to mnohem lidštější rozměr a je vidět, že to sem je z velkých center přece jen trochu dál. Také tradice svatojakubské cesty tu více dýchá, je to lépe značené, pro poutníky tu je více upomínek na cestu v podobě mušlí a různých značek.

 Také se nám více stává, že nás zastavují lidé, kteří si všimli mušle na mém batohu, přejí šťastnou cestu a dávají se do řeči s tím, že pouť také absolvovali nebo se na ni chystají. Dokonce i auto jedna projíždějící paní zastavila a dobrých deset minut nám nedovolila jít dál, dokud nás „nevytěžila“. Narazili jsme i na nějakou upoutávku na Herberge[1], ale ještě nebylo poledne a proto jsme se nepídili po tom, kde to přesně je. Zatímco v údolí Innu máte pocit, že je využit nebo zastavěn každý kousek půdy, tady zůstávají plochy, které jsou ladem nebo jen málo využívané. Krajina je volnější, trochu divočejší. Pro někoho, kdo chce spát venku, to tady jistě bude snazší než v Inntalu. Celkově se tu cítíme lépe než v Tyrolsku a jsme rádi, že má naše pouť vzestupný gradient. Navíc už před Innsbruckem se definitivně udělalo krásné slunečné počasí, takže jsou úchvatné výhledy a rychle nám tmavnou obličeje. Ceny jídla a ubytování jsou ale srovnatelné.

[1] [1] St. Jakober Dorfstrasse 13 – 6580 St. Anton am Arlberg, tel. +43 54462577, pension@dersteinbock.at.

Procházeli jsme kolem jednoho z nejvyšších rakouských kaskádových vodopádů Fallbach s převýšením přes 600 m. Stálo to za malou odbočku.

Cestou do Bludenz jsme se shlédli v trasách podél řeky, někdy i v přírodních cyklotrasách.

 

Dálnice byla většinou zakopaná, v údolí vládl klid a šlo se pohodlně. Kousek před Bludenz jsme si odpustili stoupání přes přilehlé vrcholky, kudy vedla hlavní trasa a drželi jsme se po levém břehu říčky. Etapa je i tak dost dlouhá. Pochvalovali jsme si, že je to trasa za odměnu, dokonce to z 90 % nebylo po asfaltu. Až teď do Bludenz vstupujeme po klidné asfaltové cyklotrase. Máme rezervované dva noclehy v hotelu. Chceme totiž zítra do Feldkirchu ráno dojet vlakem a do Bludenz se vrátit s minimální váhou na zádech. Přebukujeme i jízdenky. Odjet chceme už 3.5. Plánovali jsme si ještě nějaké hřebenové túry, ale kvůli sněhu to nejde. Dál jsme neměli v úmyslu dojít a navíc se má dát do deště.

2.5. Feldkirch – Bludenz, (cca 26 km)

Karty hosta, které zdarma vydává každé ubytování, vám dávají právo využívat lokální veřejnou dopravu. Takže na ně ráno jedeme do Feldkirchu, kde přebukujeme jízdenky, porozhlédneme se po centru a půjdeme pěšky zpět do Bludenz. Poslední etapu dáme opačným směrem.

Jenže realita je složitější. Na nádraží jsem zjistil, že moje mezinárodní jízdenka zůstala na hotelu. V Bludenz není nádražní pokladna. Večer se budeme muset do Feldkirchu vrátit a prohlídnout si ještě, jak vypadá za tmy. No, aspoň ty hostovské karty pořádně využijeme. Tři jízdy…, nekup to za ty peníze. Každopádně příště už žádné nákupy jízdenek na nádraží. Zásadně praktičtější je mobilní aplikace rakouských drah. Výměna jízdenek na pokladně nás večer stála skoro půlhodinu času s upachtěným Turkem, který nevypadal, že by ho fronta za námi motivovala k nějakému spěchu.

Ve Feldkirchu jsme se marně pokoušeli dostat do nějakého kostela pro razítko, všechno zavřené. Jiné to už je ale teď na cestě. Kostelíky v údolích mezi Feldkirchem a Bludenz jsou krásné, otevřené a s poutníky počítají. Krajina je tu nepopsatelně nádherná, ale i tady už ji občas kazí ten betonový mor, kterého jsme si tolik užili v Inntalu.

Poslední etapu jsme si užívali na lehko a v pohodě. Po návratu do Bludenz jsme poseděli v kavárně na sluníčku, pak vzali zapomenuté jízdenky na vlak a znovu jeli 20 minut do Feldkirchu. Po skvělé večeři, kterou jsme uzavřeli krásnou pouť, jsme se vrátili vlakem opět do Bludenz, odkud jsme druhý den cestovali domů.

Spojení je skvělé i opačným směrem. Rychlík z Zurrichu do Vídně nás naložil v půl sedmé a dal nám možnost poznávat zpětně cestu předchozích dnů z oken vlaku až do Wörglu. V Linci jsme byli už kolem poledne. Pak výluka, tentokrát na rakouské straně a EC rychlík do Prahy. V pět hodin odpoledne už jsme byli v Liberci, vděční za tu krásnou pouť. 

Závěr

Krásné putování se sportovně turistickou hodnotou i duchovním aspektem, skvělá možnost poznání života našich jižních sousedů a „mentální zarámování“ horské krajiny, ze které většina z nás zná jen útržky nebo ji vnímala z průjezdů po silnici. Kdybych měl něco změnit, asi bych si odpustil první „asfaltovou“ etapu se Sankt Johannu do Itteru. Vyrazil bych o měsíc později a přidal nějaké okolní hřebenové přechody  na lehko nebo to protáhl do Švýcarska. Ale nelituju, že to bylo jaké to bylo. Taky proč, stačí přeci skvělé, nemusí to být hned nejskvělejší 😊