Tato cesta je součástí svatojakubské cesty Žitava – Praha.
Z Benátek jsem vyrazil zkraje února na krátkou jednodenní pouť do Staré Boleslavi a než jsme s kamarádem vyšli odpoledne na cestu, poseděli jsme chvíli u faráře p. Griegyla v Benátkách, vzpomenuli jsme na naši skupinovou pouť v roce 2010 a hovořili o těžkostech financování ve zdejší farnosti. Potěšilo nás, že se pořád rád setkává s poutníky a poskytuje jim ubytování čistě z dobré vůle v místnosti s pěti lůžky a veškerým dalším sociálním vybavením k tomu. Ovšem také jsem sem přicházel s tím, že víme o nedostatku peněz na opravu místních hospodářských budov farnosti. V jedné z nich nám ukázal prostor, kde by v prvním patře mohla být další místnost s možností ubytovávat poutníky, např. na karimatkách. Odcházeli jsme s nadějí, že společnými silami najdeme na renovaci těchto prostor v budoucnosti finanční zdroje.
Cestou po červené z Benátek, sedmitisícového centra mikroregionu dolní Pojizeří, jsme odcházeli za výborného „hromničního“ počasí, slunce lehce v oparu a polní cesta po tajícím sněhu lehce bahnivá. Po straně jsme si užívali výhled na dobře spravené Kochánky, až jsme došli k osadě Kačov, s parádně opraveným hostincem U mlýna, který je dnes již mimo provoz. Od svižně proudící Jizery se tu cesta odtahuje přes návrší doleva a kolem lesa přichází do Předměřic s malým kostelem sv. Jakuba. Kostel byl vystavěn v 16. století a v roce 1801 byla u kostela vystavěna nová loď. Budova je jednolodní a podle temnosti zelené barvy možná ještě pamatuje císaře pána! Před kostelem na místě bývalého hřbitova je zvonice ve tvaru hranolu, která byla vystavěna okolo roku 1840 a která poukazuje na velký nedostatek peněz v obci. Pod kostelem je schodiště se sochami sv. Václava a sv. Víta. Pod kostelem stojí fara z 18. století, jednopatrová s mansardovou střechou. Bohužel vše, co jsme viděli, je v hodně omšelém stavu. Na druhou stranu působily ty stojaté vody vlastně malebně, jako kdyby se tu mohl člověk dotknout vzdálených časů našich prarodičů a ještě starších…
Ještě krátce k této krajině. Je tu už znát, že nenarazíme na roubenky a dřevěné stavby jako v oblasti Mnichova Hradiště, přeci jen z dobře obdělávaných polí roubenku místní sedláci neposkládali, naopak zde v oblasti Polabí je velká hojnost písčitých půd, vhodných i jako stavební materiál. A tak už v místních rovinách převažují tradiční staročeské zděné domky s průčelím do ulice, kdy usedlosti jsou od sebe oddělené vraty, přičemž stodoly a garáže se táhnou za obytnou částí dál od ulice.
Z Předměřic nás cesta odvádí kaštanovou alejí k Sojovicím, kterou obzvlášť doporučuji v jarní době květu, cestu totiž lemuje krásná třešňová alej. V únoru vycházka bahnivou cestou neposkytovala tolik pohodlí, naopak řádně nohám přitíží, za to jsme však byli odměněni příjemným zážitkem – totiž otevřeným hokejovým kluzištěm s mantinely a funkčním ledem – tak netypický pohled v přetechnizovaném 21.století! Sojovice nás ještě mile potěšily na návsi pečlivě opravenými průčelími. Po krátké svačině na jedné z mála laviček po cestě jsme si při západu slunce už tentokrát po zelené razili cestu po okresce do Podbrahů, kde jsme spadli do borového lesa. Borové lesy jsou příznačné pro oblast soutoku Jizery a Labe, mísí se tu především s duby. Cesta se tu před Starou Boleslaví klikatí okolo hlavní silnice, takže cestu sice o 2 kilometry prodlužuje, ale přeci jen poskytuje víc klidu než rušná bývalá hlavní cesta č. 610 ze Staré do Mladé Boleslavi. Do Staré Boleslavi se přichází po vedlejší silnici a určitě poutníky zaujme i nezvyklá stará dlažba v ulici, která přivádí poutníky ke slavné Bazilice Panny Marie. Stará Boleslav je jedním z nejvýznamnějších poutních míst u nás a bez nadsázky díky bratrovraždě sv. Václava v 10.století je i poutním místem nejstarším. Je to však také místo uložení slavného Palladia. Řekněme si alespoň pár slov k němu. Podle legendy měl v 9. století věrozvěst Metoděj darovat kněžně Ludmile byzantskou ikonu Panny Marie, kterou pak Ludmila věnovala vnukovi Václavovi. Ten ji nosil stále při sobě, dokonce i při zavraždění roku 928 ji měl u sebe. Jeho přítel Podiven chtěl ikonu ochránit, a tak ji zahrabal do země. Přes dvě století ležela ikona v zemi, kdy ji vyoral rolník a pro tuto Václavovu ikonu byla postavena kaple, kde byla umístěna. Kolem roku 1400 byl pro ni vyroben nový reliéf z mědi, silně pozlacený. V době třicetiletých válek byl reliéf dočasně ukraden Sasy a pak Švédy, pak byl uschován i ve Vídni, kde byl dozdoben perlami a drahokamy a takto byl vrácen r. 1646 do Boleslavi. Již předtím 1609 byl obraz nazván Palladiem, ochranným obrazem země české. Dnes je Palladium ukazováno jen výjimečně při svatováclavské pouti a jeho hodnota se odhaduje na cenu běžného zámku…
Stará Boleslav je doslova národním poutním místem a reliéf s obrazem Panny Marie, již ze 4. století, zvaný Palladium země české, symbolicky roli Staré Boleslavi vystihuje zrovna tak, jako vnější barokní krása baziliky, ve které je Palladium uschováno. Škoda jen, že v současné době nefunguje při místní farnosti poutnická ubytovna, i když poutníci při svatováclavských slavnostech mají možnost noclehu výjimečně v blízkém charitním domově. Co není, může být, i s šířícím se leskem a tradicí svatojakubské poutní cesty. Buen camino!
Tomáš Jindřich