Na přelomu října a listopadu 2013 jsme se vydali já a moje maminka Alena do dalekého Japonska ochutnat tradiční pouť kolem ostrova Shikoku. Tradici této pouti založil buddhistický mnich Kukai, později s titulem Kobo Daishi. Podle legendy založil 88 klášterů kolem pobřeží ostrova a tím dal základ okružní pouti, po které se putuje dodnes. My jsme se rozhodli absolvovat jen část této pouti – prvních 17 klášterů, které tvoří takové malé kolečko kolem hlavního města ostrova Tokushima.
Přiletěli jsme na mezinárodní letiště v Osace, které je na umělém ostrově v zátoce. Zde jsme nasedli na autobus, který nás dovezl až do Tokushimy. Autobus jel první dvě hodiny průmyslovou krajinou Osackého zálivu. Kolem dálnice se střídaly mrakodrapy a ošklivé továrny. Říkali jsme si, kam jsme se to vydali. Pak přišly dva dlouhé dálniční mosty přes zátoku a již jsme byli na Shikoku. Krajina již byla hezčí, ale stále velmi zabydlená.
V Tokushimě jsme bydleli v malém rodinném hotýlku. V japonštině se takovému hotýlku říká Ryokan. Vybavení místnosti je velmi jednoduché. Na podlaze leží tatami. Na něm stojí stůl s nízkými nohami. Místo skříní jsou používány šoupací dveře ve stěně a místo postele je v rohu místnosti sbalená rohož, která se na noc roztáhne na podlahu. Ihned po ubytování přinese paní domácí japonský zelený čaj. Poutník zasedne na zem do tureckého sedu nebo kleku a popíjí čaj u nízkého stolu. Po čaji následuje koupel. Jedna malá koupelna je určena pro všechny. V koupelně je malá hluboká vana a sprcha umístěná nízko u země. U sprchy se člověk v dřepu nebo sedu na malé stoličce osprchuje a pak se naloží do vany s horkou vodou. Po koupeli se poutník obleče do zapůjčeného županu a jde k večeři. Naservírováno má na nízkém stolku bez židlí. Menu obvykle sestává z více druhů jídel a polévky. Základem jsou rýže, ryby a mořské plody. Vše má pro nás jednu základní „japonskou“ příchuť.
Druhý den ráno jedeme vláčkem asi 10 km k prvnímu klášteru. Ze stanice se k němu jde ještě asi 500 metrů. Ptáme se, kudy máme jít, a místní nám ukázali zelený pruh barvy na kraji silnice. Ten nás dovedl až ke klášteru. V klášteře jdeme nejprve do prodejny poutnických potřeb. Správný japonský buddhistický poutník se nazývá Henro a má bílé oblečení, rákosový špičatý klobouček, štolu poutníka – posvátné osoby, hůl se zvonečkem, mošnu na vonné tyčinky a na „kredenciál“ – knihu s obrázky jednotlivých klášterů. Já si kupuji poutnickou hůl s modlitbami v japonštině, špičatý klobouk, žlutou štolu a kredenciál. Maminka zase poutnickou bílou blůzu s japonskými nápisy. Dále jsme si koupili průvodce v angličtině s mapkami, popisy klášterů a telefonními čísly na možné ubytování.
Ceremoniál v klášteře je vždy stejný. Napřed se prochází vstupní branou, kterou hlídají sochy nějakých dévů – strážců. V bráně se poutník pomodlí k ochranným duchům, aby mu umožnili průchod a dobrou modlitbu. Pak pokračuje ke studánce s tekoucí vodou. Zde si nabere vodu do misky s dlouhým držátkem a omyje si obě ruce a pusu. Smyslem je očistit se před vstupem do posvátných prostor. Po očistě jde poutník k velkému zvonu. Na zvon zazvoní zvenku pověšenou kládou místo srdce zvonu. Zvukem zvonu ohlašuje Buddhovi a místním Dévům, že se bude modlit. Dále se pokračuje k hlavní svatyni. Zde se recituje především Sútra srdce. Po vykonání modlitby se vhodí obětní mince do kasičky. Pokračuje se k boční svatyni, která je obvykle zasvěcena Kobo Daishi. Zde se opět recituje sútra. Po modlení jde poutník do kanceláře kláštera, kde mu do kredenciálu dají „razítko“ – kaligrafické ztvárnění štětcem a tuší doplněné o tři ručně dělaná dřevěná razítka s červeným inkoustem. Zřejmě jde o název kláštera a datum. Za razítko se platí „dar“ klášteru, v přepočtu 60 Kč.
Prvních 11 klášterů leží v rovinaté krajině. Město Tokushima plynule přechází v menší města a ty ve vesničky. Všechna půda je buď zastavena domy nebo obdělána. Zahrádky jsou malinké a nejčastěji jsou na nich bonsaje nebo květiny. Domy na venkově často vypadají jak malé chrámy – poschoďová prohýbaná střecha s malými bůžky v rozích. Jiné domky vypadají jako stavební buňky. Cesta vede nejčastěji po asfaltu po malých silničkách.
Dvanáctý klášter leží vysoko v horách. Japonské hory jsou velmi strmé a porostlé džunglí s bambusem a krásnými stromy. Chodník je strmý a občas kluzký. Klášter je na druhém hřebeni ve výšce kolem 700 m. První hřeben má 750 m. Celkové převýšení k 12. klášteru je tak hodně přes 1000 m. V klášteře nefunguje ubytovna, a tak je potřeba sestoupit do nejbližší vesnice. Celkově velmi náročný den.
Z hor se sestoupí zpět do nížiny a 7 dalších klášterů leží opět v rovině a zabydlené krajině. Během cesty kolem ostrova se hory přecházejí ještě asi 4x. Naprostá většina trasy od kláštera číslo 17 vede po silnici kolem pobřeží.
Poutní trasa je vyznačena červenými šipkami, samolepkami červených poutníků nebo nápisy se jménem příštího kláštera v japonštině. Značení je dobré a dá se podle něj jít bez mapy s výjimkou několika míst. Pouť lze vykonat pěšky, na kole, autobusem nebo autem. K našemu překvapení většina japonských poutníků putuje autem. U každého kláštera je docela velké parkoviště. Vystoupí z auta, obléknou bílé vestičky, vezmou hůl, klobouk a mošničku a jdou se modlit. Mnoho poutníků také koná pouť ve skupině a jezdí autobusy. Dnes již jen malé množství poutníků chodí pěšky. Místní lidé si jich však velmi považují. Velmi často jsme dostávali ósetaj – dar poutníkovi. Nejčastěji cukrátka, někdy něco k jídlu a jednou bambusovou hůl.
Nocovat se dá různě. Občas jsou u cesty boudičky pro poutníky. Spí se na zemi ve spacáku. Na záchod a do koupelny se chodí ven. Někdy jsou zdarma nebo za malý obnos. Za 90 km pouti jsme narazili na dvě. V jedné jsme spali. Je prý možné spát ve stanu nebo volně třeba na autobusových zastávkách. Za celou cestu jsme ale nepotkali nikoho, kdo by takto spal venku. Známe to jen z internetu. Nejčastěji poutníci spí v nějakém ryokanu podél cesty. Cena za noc s polopenzí je obvykle v přepočtu kolem 600–900 Kč. Obvykle je potřeba si ryokan objednat telefonicky den dopředu. Dělali jsme to tak, že jsme poprosili obsluhu ryokanu, ve kterém jsme spali, aby nám zavolal do dalšího na příští den. V některých klášterech je ubytovna. Bývá ještě dražší než ryokan a musí se objednávat dlouho dopředu, protože bývá obsazena poutníky v autech a autobusech.
V Tokushimě se dá trochu domluvit anglicky. Na venkově a ve většině klášterů nikoliv. Vždy to jde rukama a nohama. Dobré je vytisknout si jednoduchý slovník z internetu a dát lidem přečíst japonský ekvivalent. Maminka chodila před cestou asi půl roku na základy mluvené japonštiny. K našemu překvapení byla schopna se na základním domluvit. Vždy chvíli trvalo, než místní pochopili, co vlastně říká, ale nakonec pochopili.
Pouť byla moc pěkná. Je v něčem podobná Caminu, především atmosférou vstřícnosti k poutníkům. V něčem je úplně jiná.
Celou dvoutýdenní cestu doplněnou o návštěvu Kyota jsme včetně letenek pořídili za méně než 35 000 Kč na osobu.
Jan Bím
Více informací o pouti
Fotografie z pouti